Psychotic - part 5

ÁÁÁÁÁhoj :). 

Právě jsem dopsala nový díl, tak ho ještě za čerstva přidávám ◕ ‿ ◕.

Chtěla jsem do příběhu zamontovat někoho z kluků a zatím se mi nejvíc hodil Liam, tak co na to říkáte? :)

Snad se bude líbit :).

xx.

Měl jít do vězení. Měl si odpykat trest za to, že ublížil tolika lidem. Pětinásobná vražda, desítky ublížení na zdraví. Všechny oběti do jedné muži, ne starší dvaadvaceti let, nejmladší by letos oslavil 12 roků. Měl dostat doživotí, místo toho teď míří do psychiatrické léčebny, jelikož se po několika soudních jednáních ukázalo, že namísto trestu potřebuje pomoc, a to nutně.
Právě teď mu žílami koluje uklidňující sérum, jinak by ani nebylo možné ho převézt do léčebny. Probudí se, až když jsou v cíli a auto zastaví. Podle očekávání je dezorientovaný a snaží se rozpoznat, kde je, to se mu však nedaří a než se vůbec stačí vzpamatovat, je odveden do staré budovy. Zařízení je naprosto obyčejné; klasický nábytek, bíle vymalované místnosti.

Sem tam se mihne nějaký člověk, ať už doktor nebo pacient, celé to působí docela divně, to ale Louis prozatím nevnímá, jen se nechá vést dlouhou chodbou do malého pokoje vybaveného skříní, postelí, malým stolkem také má odtamtud přístup na záchod a do sprchového kouta.
„Kde to jsem?“ zeptá se zmateně, když ho postarší muž posadí na postel.
„Tam, kde je to pro vás nejlepší. V psychiatrické léčebně. Za malou chvíli dorazí váš nový lékař a seznámí vás s vaším budoucím pobytem tady,“ položí na zem tašku, ve které má Louis nějaké oblečení, co mu lékaři našli ve skříni, tak aby měl něco s sebou.
„Ve cvokhausu? To je vtip?“ schová obličej do dlaní, ještě se mu trochu motá hlava.
„Nemyslíme to s vámi špatně, pane Tomlinsone, chceme pro vás jen to nejlepší,” řekne klidně mu.
„Jak můžete sakra vět, co je pro mě nejlepší? A co jste mi to kurva píchli za sviňstvo? “ začne se rozčilovat, ale i on samotný je překvapený, jak slabý je. Ne až tak slabý, že by se nemohl rozčilovat, ale také ne dost silný, aby mohl převzít kompletní kontrolu nad svým tělem.
„Museli jsme vás trochu uklidnit, jinak by převoz nebyl možný. A upřímně, být vámi, jsem rád, že jsem tady. Ve vězení by to bylo horší. Hajzlové -promiňte mi ten výraz-, co ubližují dětem, nepřežijí ani den, to mi věřte. A teď už musím jít, tak… hodně štěstí, Louisi, “ lehce ho poplácá po zádech a opustí místnost, protože, buďme upřímní, být s někým, jako je Louis, v jedné místnosti, moc příjemné není, je to skoro, jako by vydával nějakou negativní energii, která každého odradí.
Louis teď zůstane sám, ještě stále lehce malátný, zmatený. Ještě mu takhle nikdy nebylo, připadá mu, že jeho tělo ani není jeho.
Ozve se klepání na dveře. Louis zvedne hlavu, tedy ne, že by ho až tolik zajímalo, co po něm kdo chce, ale předpokládá, že to je doktor, tak sebere poslední špetku slušnosti, jestli se tomu tak vůbec dá říkat, co v sobě má a otočí se za nově příchozí osobou.

Pohledný mladý muž oblečený v úzkých světle modrých kalhotách a černém tričku, přes které má přehozený bílý doktorský kabát. Vlasy má pečlivě učesané dozadu, v hnědavých očích tančí jiskřičky a jeho tvář vůbec působí přátelsky.
„Dobrý den,” pozdraví Louise sedícího na posteli, ale odpověď nedostane. Tedy ne, že by ji od někoho takového čekal, ale stejně...
„Jsem váš nový lékař, Liam James Payne. Rád vás poznávám,“ nabídne mu ruku, ale po tom, co ji Louis nepřijme, ji raději stáhne zase zpátky. „Vím, že to je to teď pro vás těžké, ale budu se snažit, abychom si rozuměli. Rád bych vás krátce seznámil s vaší nastávající léčbou. Budete pravidelně dostávat silné prášky na uklidnění. Jídlo vám budeme nosit sem, za nějakou budete moci chodit do jídelny, jako ostatní pacienti, ale prozatím budete pod stálým dozorem, dokud se váš stav nezlepší. Se mnou se uvidíte jedenkrát denně. “
„Jak dlouho tu budu trčet?" zeptá se bez jakékoli příměsi tónu v hlase.
„To vám teď ještě říci nemohu, ale můžu vám zaručit, že budeme dělat to, co bude v našich silách, abyste se odtud dostal co nejdříve,“ odpoví klidně mladý doktor.
„A to bude nejdřív…?“
„Bohužel dříve než za dva roky vás nepustíme, ale-“
„ DVA ROKY mezi bláznama? Kdo si myslíte, že jsem??? “ vybuchne najednou.
„Uklidněte se, věřte mi, že-“
„Já vám na tyhle ulhaný řečičky seru! Já sem nepatřím! Nejsem blázen! Uteču vám, budu vás žalovat!” rozkřičí se na celý pokoj, vstane a začne přecházet po pokoji sem tam.
„Louisi, uklidněte se, nikdo netvrdí, že jste blázen,“ snaží se ho slovy uklidnit Liam. 
„Ale jo, myslíte si, že jsem blbej! Já moc dobře vím, jak na tom jsem a jak to chodí!“ křikne a rozmáchne se rukama.

„Není důvod se rozčilovat, nikdo vám nic nedělá, nechci, abychom byli nepřátelé, můžeme spolu vycházet dobře,“ usměje se doktor.

„Ale taky nemusíme. Nechcete už náhodou vypadnout?“ odsekne drze Louis a Liama hrubě postrčí ke dveřím.

„Za půl hodiny je večeře, měl byste si vybalit. Snídaně je pak v devět ráno, oběd v půl jedné a svačiny se rozdávají spolu se snídaní a obědem. Sám můžu říci, že tu vaří dobře, máme vynikající kuchařky. Ještě se spolu dnes uvidíme. Tak zatím,“ rozloučí se slušně Liam. Musí zachovat klidný tón, nesmí se nechat Louisovými slovy rozhodit. Ví, že to bude náročný pacient vyžadující hodně času, trpělivosti a bude třeba nasadit mnohem silnější prášky, než u ostatních pacientů, ale tuší, že výsledek bude stát za to...