Psychotic - 6. part

Čusík ʘ‿ʘ.

Právě jsem dopsala další díl, začala jsem ráno a dokončovala jsem to až teďka, což určitě poznáte, večer se vždycky hodně rozepíšu ʕ•●•ʔ. 

Tenhle týden mám prázdniny, upřímně bych byla ráda, kdybych zvládla napsat další kapitolku, ale... no uvidíme, ještě nemám představu o tom, co v ní bude :). 

Jsem už docela unavená, tak vám jen poděkuju za každé přečtení, popřeju hezké čtení a doufám, že se bude aspoň trochu líbit (｡◕‿◕｡).

Papa xx.

Louis ví, že nemá na vybranou. Jen si to zkrátka nedokáže přiznat. Tašku s věcmi jen odnese do skříně a nechá ji tam ležet, nemíní si věci uklidit už jen proto, že mu to nakázali. Nechce, aby mu někdo rozkazoval. Na to si připadá až moc dobrý. Nebude skákat, jak všichni pískají, protože to oni mají skákat tak, jak píská on. Alespoň si to myslí...

Ozve se zaklepání na dveře a do pokoje bez vyzvání vejde jakási sestřička. Louis se zastaví uprostřed pohybu a sjede mladou ženu, která zrovna přišla, letmým pohledem.

Je celkem vysoká, dokonce o něco vyšší, než on. Po zádech jí splývají dlouhé rovné světlé vlasy a obličej... je mu tak povědomý. Zná ty zelenavé oči, rty a úsměv... jemné ďolíčky v tvářích. Koho mu jen připomíná?

"Dobrý den," usměje se naň sestřička v bílém, ačkoliv ji to dělá trochu problém; je to celkem divný pocit, když na ni tak zvláštně zírá psychicky narušený kriminálník.

"Dobrý," opáčí muž a sedne si na židli vedle malého stolku, vedle kterého zrovna stál.

"Jen jsem chtěla zkontrolovat, jestli je tu ustláno a také jsem se chtěla podívat na našeho nového pacienta," popojde o kousek blíž k Louisovi.

"Aha. A abych věděl, kolik se vás na mě ještě přijde podívat? Já jen, že byste ze mě mohli udělat nějakou turistickou atrakci a vybírat za to peníze, možná byste vydělali," rýpne si.

"No vida, to je vlastně docela dobrý nápad. Prodiskutuji to s ředitelem, a až vám ponesu léky, řeknu vám, jak to dopadlo." Svou reakcí Louise překvapila, takovou odpověď nečekal. Ani neví proč, ale očima sjel na její kartičku se jmenovkou.

"Vy jste... Gemma Styles?" vyhrkne hned, jak si přečte její jméno a nevědomky se zamračí. Styles. Ne, ne, nemůže to být ta Gemma Styles.

"Ano, přesně tak. Udělala jsem snad něco, že se na mě tak mračíte?"

"Ne, ne, jen... znal jsem kluka se stejným příjmením. Asi jen shoda jmen," souhlasně zakývá hlavou, protože o tom potřebuje přesvědčit i sebe. Jen to nějak nejde...

"Což o to, ono možné to je, ale pochybuji o tom, to bych vás znala. Ale tak si říkám... víte, co nechápu?"

"Co?"

"No, říkali mi, že nerad mluvíte...? Nepřipadá mi, že byste byl nějaký zamlklý.“

"Zdání klame, neznáme se ani pět minut. Prostě jsem chtěl vědět, co jste zač, tak jsem se ptal, toť vše,“ narovná se na židli, aby tak ukázal svou dominanci.

"Řekla bych, že do toho, kdo jsem, vám stejně nic není. A musím se omluvit, už budu muset, mám dost práce. Tak nashle!“ rozloučí se poněkud narychlo, přesto mile a zmizí spolu se zaklapnutím dveří.

"Ne, to nemohla být ona," zamumlá si pro sebe Louis, snaží se tak vyhnat vzpomínky pryč z jeho hlavy a pomalu se přesune na postel. Cítí, že by se měl ještě trochu prospat, tak si lehne na bok a zavře oči.

Z vteřin se stanou minuty a on stále ne a ne usnout. Po chvíli se zvedne a zamíří si to do malinké koupelny. Obyčejný sprchový kout, malé umyvadlo, zrcadlo a záchod. Rozhodně to není to, na co byl doteď zvyklý. Žil v luxusu, byl bohatý. Sice k tomu všemu nepřišel tím správným způsobem, ale... měl to. Měl toho tolik a přesto málo. Chybělo mu srdce.

Celé je to pro něj tolik divné, předtím si ani nedokázal představit, že by se do takových podmínek dostal, znal to jen z filmů. A teď tu je. Nejhorší na tom je, že je přesvědčený, že tu je neprávem.

Že nic špatného neudělal.

Nemá výčitky svědomí.

Žádná lítost. Žádný strach. Žádné emoce.

Jeho tělo je, nebo se má zdát být, jako prázdná schránka bez duše. A jeho duše je zavřená v jakési pomyslné truhle, ke které musí někdo najít správný klíč a pak ji otevřít. Někdo, kdo bude ochotný mu pomoct z toho všeho ven. Kdo pochopí, že Louis vlastně není zlý. Jen nemůže dát najevo svou pravou tvář. Musí se přetvařovat už i sám před sebou. A bojí se... moc. Ten strach je pohřbený tak hluboko, že není skoro znát. Ale je tam.

On vlastně ani nechce být takový, jen se jednoho dne stal obětí, a když pak později tiše volal o pomoc, které se mu stále nedostávalo, začal si hrát na někoho jiného. Na někoho, kdo chce, aby si lidé mysleli, že je silný. Aby se ho báli. Aby z něj měli respekt.

Ve skutečnosti ten človíček ale neustále prahne po pochopení. Lapá po dechu a čeká, až mu někdo hodí záchranný kruh, než se potopí úplně. Potřebuje, aby ho měl někdo rád.

Chtěl by... chtěl by mít u sebe zpátky toho člověka, kterého nedobrovolně opustil a nikdy už ho potom neviděl.

Říká se, že to, co bolí, přebolí. Ale ono to stále ještě nepřebolelo. Spíš mu připadá, že ta hnusná zjizvená rána krvácí čím dál víc a nejde zastavit...

Jenže je zbytečné čekat na pomoc, když o ni nežádá. Lidé nikdy neviděli, co se za jeho maskou skrývá, co opravdu potřebuje. A kdo ví, jestli ještě někdy uvidí...