I will give you all my heart

Sedím v té nejpříšernější místnosti na téhle planetě. Pravidelné pípání nemocničních přístrojů mi jen připomíná, kde jsem, a nenechávají mě zapomenout, proč tu jsem. Že se mi tu pomalu hroutí celý svět. Zvedl jsem hlavu k lůžku, na kterém ležel. Ztěžka vydechoval. Ani jsem se neobtěžoval hodit své kudrliny na stranu. Vím, že jsou mastné a zacuchané, zkrátka se o ně nestarám. Proč bych to taky dělal? Pečoval jsem o něm beztak jen kvůli němu. Nemohu ho tu přeci jen tak nechat a jít si umýt hlavu. Musím tu být s ním. Stočil jsem pohled trochu vedle. Stojí tam bílá postýlka a v ní tvrdě spící malá kulička, která je nejspíš to poslední, co mi tu po něm zbude.

„Lou, já bych chtěl miminko,“ zašeptal jsem svému spícímu zlatíčku do ucha své přání. Modlil jsem se za to, abychom jedno měli, ale nikdy jsem neměl odvahu mu to říct. Ne každý chce děti. Jen se pohnul, zavrněl a spal dál. Chvilku jsem ho pozoroval a nechával ho, aby mi dýchal do obličeje.  Nakonec jsem ale usnul taky, dokud mě však nevzbudily příjemně lechtající polibky na tvářích. Obrátil jsem se a koutky my vystřelily nahoru při pohledu na rozespalého Loua zasypávajícího mě pusinkami.

„Co-,“ chtěl jsem se ho zeptat, co to provádí, on mě ale umlčel jedním z nejsladších polibků na světě.

„Říkal jsi přeci, že už chceš miminko,“ odpověděl na mou nevyřčenou otázku a znovu mě políbil.
„Co??? Já-já… myslel jsem, že spíš,“ mumlal jsem mezi polibky. Louis se pak dostal nade mě a pokračoval s polibky na krku.

„No a já zas myslel, že poznáš, když nespím,“ vyslovil mi přímo do pusy.  Musel jsem se zachvět, když mi bříškem prstu přejel přes břicho. Rozhodl jsem se převzít kontrolu a tentokrát jsem já povalil jeho pod sebe. Mé ruce mu svlékly tričko, což on mě udělat nemusel, spím nahý. Pak nastala hra jazyků do té doby, než mi dal znamení, že chce, abych nás spojil v jednoho.

Jak já vůl mu mohl dovolit, aby naše dítě porodil on? Býval bych na té posteli teď ležel já...a nebo ani já ne, třeba by mě porod nevysílil tolik, co jeho. Od mala měl problémy se srdcem. Jenomže co jsem měl dělat, když nosit miminko bylo jeho přání? Neuvěřitelně moc bych teď potřeboval, aby za mnou přišel, obejmul mě zezadu a mumlal mi do ucha něco, čemu nikdy nerozumím, ale vím, že to je něco krásného. Dělá to hrozně rád, protože ví, jak moc to miluju. Potřebuji, aby mi řekl, že je všechno v pořádku, dal mi pochovat náš společný poklad jménem Darcy, jak jsme ji pojmenovali, protože jsem si to přál a abychom normálně odešli domů.

V kapse mi začalo zvonit otravné vyzvánění. Vzbudilo mě to z tvrdého spánku... cože, počkat já usnul??
„No to je super,“ brblal jsem pro sebe. Tohle bylo letos poprvé, co jsem usnul v práci. Vlastním malou kavárničku, obsluhuji sám, a jelikož sem zas tolik lidí za den nepřijde, usnout mi nedělá žádný problém. Rukou jsem zašmátral v kapse, než jsem nahmatal mobil. Na displeji svítilo jméno ‚Louis‘. Okamžitě jsem hovor přijal, čímž přestala hrát otravná melodie.

„Harry? Kde jsi? Čekám na tebe už hodinu, musím ti něco říct.“ oznámil mi trochu smutně. Tím se mi v hlavě usadila myšlenka, co asi chce? Stalo se snad něco?
„Zlato, já, já se omlouvám. Usnul jsem v práci. Už vyrážím domů a slib mi, že mi nechceš říct nic špatnýho,“ zamračil jsem se a pomalu jsem se zvedal z pohodlného křesla u stolečku s notebookem, což měla být taková moje kancelář.

„To ti neslíbím,“ děsilo mě, že v jeho hlase nešlo rozeznat nic. Smutek, radost, lítost...zkrátka nic.
„Pa,“ odpověděl jsem a bez počkání na odpověď jsem zavěsil. Vyšel jsem z kavárničky a otočil klíčem v zámku. Loudavou chůzi jsem se vydal do našeho malinkého provizorního bytu. Nebylo to daleko, ale nechtělo se mi tam, bál jsem se. Proto byla moje cesta nejmíň dvakrát delší, než obvykle. Asi po čtvrt hodince jsem se ocitl před vysokým panelákem. Namačkal jsem kód, aby se mi otevřely vstupní dveře. Schody jsem nebral po dvou, jako obvykle, ale hezky po jednom. Odemknul jsem.

„Lou?“ zvolal jsem. Odpověď žádná a já to zkusil znovu. Zase marně. Došel jsem do obýváku a hned se mi naskytl pohled na stůl, kde ležela bílá obálka s čímsi uvnitř. „To ne,“ bylo mi jasné, že tohle je konec. Můj spodní ret se rozechvěl a já vzal váhavě obálku do ruky. Byl tam nějaký předmět. Na ohmat mi to nic nepřipomínalo, rozhodl jsem se zjistit, co to je. Rozlepil jsem obálku svýma třesoucíma se a zpocenýma rukama. Naskytl se mi pohled na jakýsi ‚teploměr‘.

Nevěděl jsem, co to je a teď bych si dal nejradši facku za to, že mi to nedošlo.

Zalovil jsem v obálce a ztratil jsem dech. Jediné, na co jsem se zmohl, bylo „D-d-děkuj-j-u,“. Nevím, komu jsem děkoval, ale žmoulajíc důkaz toho, že se mi splnilo jedno z největších přání, jsem dosedl na sedačku. Tupě jsem zíral do blba a nic jsem nevnímal. Tohle byla největší radost v mém životě, jenomže jsem prostě nemohl uvěřit, že se to děje. Na to mám v životě až moc velkou smůlu. „Dvě č-čárky,“ vyšlo mi z pusy, do které stékaly mé slzy. Slzy štěstí.
„Haz?“ zašeptal mi někdo do ucha. Ne někdo, byl to on. Vtiskl mi lehký polibek do vlasů a já automaticky vystřelil rychlostí blesku, abych ho objal.
„Loui!“ mačkal jsem ho k sobě co nejvíc, jak to šlo.

Pozoruji ho. Hypnotizuji ho pohledem. Dělá mu stále větší potíž dýchat a mě začala přepadat panika.

„Harry?“ vyslovil mé jméno. „Je mi to líto,“ zakuckal se. Jeho slova jsem vnímal. Jedno po druhém, ale copak dokážu jít za ním? Podívat se mu do očí? Věděl jsem, že pokud se dárce nového srdce nenajde do zítřejšího dne, ztratím skoro vše, co mám. „Zazpíváš mi to písničku?“ pořád to nezdával, chtěl se mnou mluvit. Moc dobře jsem věděl, jakou myslel. Složil jsem mu ji, když jsme se neskutečně pohádali. Dokonce jsme se poprali a rozbili jsme všechno, co jsme si kdy dali. Valentýnky, vánoční dárky, první dopisy, co jsme si tajně posílali při hodinách, jsme roztrhali a vhodili do ohně plápolajícího v krbu. Prostě všechno, co šlo, jsme roztříštili na miliardy kousíčků a přísahali jsme, že to je definitivní konec a že už to nikdy dohromady nedáme.  A to jenom kvůli debilní žárlivosti z mojí strany. Naštěstí jsem si to přiznal a rozhodl jsem se napsat tu písničku. Nedával jsem si naděje, ale zkusit jsem to musel.
„Ale nemám kytaru,“ řekl jsem mu.

„To nevadí, chci tě slyšet zpívat, zašeptal a pokynul, abych šel blíž. Sedl jsem si na malou stoličku a spustil jsem:
„Said i’d never leave him 'cause his hands fit like my T-shirt,
tongue tied over three words, cursed.
Running over thoughts that make my feet hurt,
body's entertwined with his lips
Now he’s feeling so low since he went solo
hole in the middle of my heart like a polo.
And it’s no joke to me
so can we do it all over again“

Snažil jsem se zpívat co nejkrásněji, co to šlo. Dokonce jsem sám sebe chválil, šlo mi to od srdce, jako tenkrát. Oči se mi zalévaly slzami. Zavřel a oči a naslouchal mému chrapláku.

And I can lend you broken parts
that might fit like this
and I will give you all my heart.
So we can start it all over again.

Dozpíval jsem. Počkat… and I will give you all my heart . A právě v tu chvíli mi to došlo. Slíbil jsem mu, že mu dám celé své srdce. Louis se usmál, já taky.

„Zazpíval jsi to nádherně. Jako tenkrát,“ pronesl a posadil se. Upil ze své sklenice vody. Jen jsem přikývl. „Nechci tě opustit,“ začal.

„Neopustíš,“ řekl jsem pevným hlasem. „Mají dárce,“ koutky jsem vytáhl do širokého úsměvu a Louis na mě nevěřícně koukal. Přikývl jsem. A on začal plakat radostí. Objal jsem ho. „Věděl jsem, že to dopadne dobře,“ políbil jsem ho.

„Takže tě neopustím,“ otřel si palcem své slzy. „A ji taky ne,“ podíval se na postýlku za mnou. Věděl, že on mě neopustí. Ale nevěděl, že já opustím jeho. Ale přesto bude navždy nosit kousek mě přímo v sobě.
„Budu muset jít, zjistím jméno toho dárce,“ chytl jsem ho za ruku a jemně ji stiskl. „Operovat tě budou ještě dnes, ale nevím, zda do té doby přijdu, doma je moc práce. Ale slíbím ti, že tu budu s tebou, navždy. Dobře?“ z oka mi vytekla slza. Tohle bylo sbohem. Aniž by o tom on věděl. „Mějte se,“ zamával jsem na svoje dva poklady a zavřel jsem dveře, dokud jsem se nerozbrečel úplně. Rychle jsem hledal doktora, který měl Louiho na starost. Narazil jsem na něj na chodbě.

„Pane Johnsone?“ oslovil jsem ho.

„Dobrý den,“ pozdravil mě.

„Chci dát panu Tomlinsonovi svoje srdce,“ řekl jsem možná až moc nahlas.

„Cože? Opravdu si myslíte, že je to dobrý nápad?“ nadzdvihl obočí.

„Jsem si tím jistý. Musím to pro něj udělat. Já ho nechci ztratit, a když mu dám část sebe, tak neztratí ani on mě. Jenom ta malá mi bude chybět,“ prosebně jsem se na lékaře podíval.

„Dobrá, vezmu vás na vyšetření,“ ukázal mi cestu.

Mezitím, co mě doktor vyšetřoval, jsem vzpomínal na chvíle strávené s mou drahou polovičkou.

Zrovna jsme dojedli večeři, která měla oslavovat naše zatím nenarozené děťátko. Louis mi řekl, ať počkám u stolu. Zůstal jsem tedy sedět a Louis pak přinesl tlustou bílou svíčku se srdíčky přilepenou voskem na talířek.

„Na noc ji zapal, ale ať nám to tu nechytne,“ zasmál se a pohladil mě po tváři. „A už si jdi lehnout, já to tu poklidím.“ popostrčil mě směrem k naší ložnici.

„Děkuju,“ na malý moment jsem propletl naše ruce. „A dobrou oběma,“ popřál jsem jim, ještě rychle políbil Louiho na bříško a už jsem se vydal do postele. Po cestě jsem se zastavil u menšího stolečku u zdi, ze kterého jsem vše sundal a zapálil jsem tam tu svíčku, přesně jak mi Lou řekl. Svlékl jsem ze sebe všechno oblečení a šel spát.

 Když jsem se ráno probudil, Louis vedle mě nebyl. Promnul jsem si oči a líně se vyhrabal z postele. Vydal jsem se směrem do kuchyně, když vtom jsem si vzpomněl na tu svíčku. Otočil jsem hlavu trochu doleva a uviděl na talířku mezi rozteklým voskem jakousi skleněnou krabičku. Přiskočil jsem a opatrně ji odloupl. V tom samém momentě, co jsem ji chtěl otevřít, se otevřely dveře, ve kterých stál Louis.

„Harry?“ vzal mi krabičku z ruky. Poklekl a trochu ztuha krabičku otevřel. „Vezmeš si mě?“ byl celý červený a já byl v tu chvíli, jako bych nebyl. Jako bych vyletěl někam do sedmého nebe. Chvíli jsem mlčel a na Louovo obličeji se tvořil zvláštní výraz. „Nemusíš, když nechceš,“ řekl zklamaně.

„Víš, byl bych vůl, kdybych to udělal. Do smrti bych si to neopustil,“ Louis se zvedl a chtěl něco říct, ale já ho nepustil ke slovu. „Kdybych řekl, že ne, byla by to ta největší chyba v mém životě. Broučku, samozřejmě, že si tě vezmu,“ skočil jsem mu kolem krku a on mi navlékl snubní prsten.

„Zdá se, že jste vhodný dárce. Pořád jste si to nerozmyslel?“ vytrhl mě z přemýšlení doktor.

„Samozřejmě že ne,“ usmál jsem se se slzami v očích.

 Za nějakou dobu jsem už ležel na operačním stole a kolem mě bylo několik doktorů. Jeden z nich už mě už chtěl uspat, ale já ještě musel něco udělat.

„Řekněte mu, že mi je líto, že jsem mu neřekl, co chci udělat. On ví, že jsem mu chtěl dát celé své srdce. A hlavně, že ho prosím, aby se dlouho netrápil. Budu navždy s ním. A že ho miluju,“ zlehka jsem se usmál a nakonec jsem viděl sklánějícího se doktora, který mě ponořil do nekonečné tmy.