Flower Crown

Daleko od lidí. Daleko od všeho, co žije naplno. Je tu malá louka obklopená lesem. Sedí tu chlapec zády opřený o strom a své nohy smáčí v tiše bublajícím potůčku s průzračně čistou vodou. Vítr občas pročeše jeho kaštanové vlasy stočené do pravidelných kudrlinek. Chlapec trhá drobné bílé květiny. Přikládá jednu k druhé a tvoří věneček. Na rtech mu přitom pohrává úsměv. Přemýšlí nad jiným chlapcem, chlapcem, do kterého se tolik zamiloval. Věděl, že mu city nejsou opětovány, ale nebyl smutný. Bral lásku jako dar. Jako něco, co ho dělá šťastným, něco, díky čemu se cítí tak dobře. Něco, co je škoda utápět smutkem. A bylo mu jedno, že lásku chová k chlapci a ne k dívce, jako je tomu u jeho ostatních vrstevníků. Jeho úsměv se zvýraznil kdykoliv si vybavil neposlušné blonďaté vlásky svého milovaného nebo když si vzpomněl, jaké to je, když se ho byť jen nechtěně dotkne. Nebyli nic víc než spolužáci a kamarádi, ale jemu to nevadilo. Věneček byl hotový. Kudrnáček si jej chvíli prohlížel ze všech stran. Křehké květiny, ze kterých byl vyrobený, mu připomínaly zmíněného blonďáčka. Toho křehkého chlapce. Když si svůj výtvor prohlédl, položil jej na vodu a sledoval, jak ho slabý proud pomalu odnáší pryč. Natáhl se pro další kvítka a začal plést další věneček.

Zatímco pletl, o nějaký kus dál, uprostřed lesa, seděl jiný kluk. Ale ne až tolik jiný, než kudrnatý chlapec. Něco ty dva spojuje. Vánek mu profukuje přes béžový svetr a on se marně snaží zahřát tím, že tře své ručky o sebe. Větřík mu do tváře fouká jeho jemné blonďaté vlásky. Ano, je to on. Ten kluk, co dokázat tak neuvěřitelně pobláznil svého zelenookého kudrnatého kamaráda. A ten chlapec tak poblázněn do něj. A ani jeden z nich to netušil. Netušili, že si oba city opětují. I jeho hlavou bloudily myšlenky na zelenoočka. Nevěděl však, jak je srovnat. Byl příliš zmatený, nevěděl, co se s ním děje. Nenacházel ve svých citech nic smysluplného. Věděl, že to je něco, něco moc zvláštního. Něco víc, než co k sobě cítí kamarádi. Mezi prsty sevřel tenkou větvičku, kterou šťoural do písku v potoce, jako by se snažil najít v něm odpověď. Odpověď na otázku, která vlastně nikdy nebyla položena. Přeci jen byl ale trochu jiný, než hnědovlásek. Svých citů litoval, nechtěl je. Utápěl je smutkem a nechal se tak ničit zevnitř. Myslel si, že to celé je špatně. Tak moc, tak moc špatně. Měl se zamilovat do dívky a strávit s ní celý život a mít děti. Alespoň tak mu to říkával otec již od narození. Nejvíce ho mrzelo, že je jiný, než ostatní. Ale nejhorší pro něj byl pocit neopětované lásky. Ten ho sžíral nejvíce. Snažil se usmát. Ale nešlo to. Místo toho se mu na ledovou tvář spustila slza. Tu následovala další. Pak spolu společně spadly. Nechtěl plakat, připadal si tak uboze a zbytečně. A nemilovaný. Hleděl do země, styděl se sám před sebou. Co by tak dal za to, aby mohl vrátit čas.  A nikdy Harryho nepotkal. Vtom se větvička v jeho ruce pohnula. Jako by do ní něco narazilo. Pomalu zvedl svá modrá očka a uviděl věneček upletený z bílých droboučkých květinek. Sehnul se tak, aby pro něj dosáhl. Opatrně jej vylovil z vody a začal jej otáčet a prohlížet. Když tak věneček držel, cítil se mnohem lépe. Jako by s ním někdo byl. Někdo, koho znal. Někdo, kdo ho měl moc rád. Prsty přejel přes okvětní lístky květinek a dal se do pohybu. Věděl, že musí toho někoho najít. Někoho, kdo onen věneček upletl. Pomalu našlapoval mezi jehličím. Přešel na cestu a šel směrem z lesa. Věděl, že je blízko. Nevěděl ale komu. Najednou se ocitl na louce. Po pravé ruce mu šuměl potůček a několik desítek metrů od něj stál vysoký strom. Do vlásků mu pálilo sluníčko, které naplno hřálo. Škoda jen, že se přes vysoké jehličnany nedostalo do lesíka. Dlouhými, ale pomalými kroky se vydal směrem ke stromu. Obešel jeho vysoký kmen. Zastavil se. Byl zmatený. Viděl totiž jeho. Jeho kamaráda, opřeného o kmen. Spícího a držícího věneček. Pravidelně se mu zvedala hruď. Musel se na něho dívat. Pozoroval, jak je dokonalý a připadalo mu, že je do něj zamilovaný každou vteřinou více a více. Sedl si vedle něho, ale tak, aby mu viděl do obličeje. Začal naslouchat jeho nádechům a výdechům. Všechno mu začínalo dávat smysl. Kudrnáčkovi se koutky zvedly do úsměvu. Přítomnost chlapce ho probudila. Pomalu otevřel oči. Blonďatý chlapec stočil své zraky jinam, ale věděl, že je to marné. Že nic neskryje. V drobných ručkách stále svíral věneček, který k němu doplaval. Zvedl ruku, aby jej ukázal zelenoočkovi a pak ji zase stáhl.

„Ni,“ špitl kudrnatý chlapec tak, aby to mohli slyšet jen oni dva. Po trávě se přisunul k Niallovi. Položil mu na hlavu věneček, který doteď držel. Blondýnek se jen usmíval. Oběma vše došlo. Nyní byla řada na Niallovi. Zvedl své ruce, aby mohl věneček položit Harrymu hebkých kudrlin. Zabořil do nich své drobné prstíky. Přitáhl se k němu blíže a zabořil bradu do jeho ramene. Cítil to. Cítil úplně všechno, stejně jako kudrnatý kluk, který k sobě blonďáčka tiskl, jako by se ho nemohl nabažit. A taky že nemohl. Po pár chvílích se jeden z nich odtáhl. Byl to ten s modrýma očima. Zadíval se do očí toho druhého a čekal, než v nich vyčte odpověď. Když se tak stalo, přiblížil se a dělily ho jen milimetry k Harryho obličeji. Propletl jejich prsty a přiblížil se. Tak, blízko, až mohl okusit jeho měkké růžové rty. Zlehka ho políbil. A opětování polibku se dočkal i on. A nejen jednoho. Během pár okamžiků začala hra jazyků. Oba cítili, jak se ten druhý do polibku usmívá. Nebyl to dlouhý polibek. Když odpojili své rty, jen si hleděli do očí. Byli tak šťastní. Bylo jim krásně, vydrželi by tak navždy. Ani jeden nepromluvil. Nepotřebovali slova. Věděli všechno. V objetí zůstali až do západu slunce a pak odešli. Ruku v ruce, jako ti nejšťastnější lidé na světě.