Last moments

Drobný vyčerpaný a naprosto vysílený blonďáček se krčí v rohu místnosti. Bojí se. Moc se bojí se, co mu chlapec s ledově modrýma očima udělá tentokrát. Vlastně to ví, ale bojí se, že přijde něco ještě horšího než obvykle. Rukama si přitahuje nožky k tělu, ví, že už nemá skoro žádnou sílu a musí se šetřit. Každou chvílí, minutou, ba dokonce vteřinou očekává návrat svého přítele, který po něm bude chtít něco, co by v žádném případě neměl. A on, co chce, to si vezme. Chlapec slyší bouchnutí vchodových dveří a bojí se čím dál víc. Byl by už svého přítele opustil, ale má z něj strach, proto předstírá lásku, stejně jako jeho polovička, která jeho polovičkou vlastně už dávno není. Bez problému by se obešli bez sebe.

„Miláčku jsem doma! Dnes mám dobrou náladu, pojď mě obejmout!“ slyší zdola tak, jako každý den. Prý dobrou náladu…ach, kéž by. Otře si své slzy, nadechne se, ztěžka se pomalu zvedne, přičemž ho zabolí každá část jeho drobňoučkého tělíčka. Jde přivítat svého partnera, který se vrátil kdoví odkud. Modroočko nikdy nevěděl, odkud jde, protože když se ho jednou odvážil zeptat, ošklivě ho udeřil do obličeje svou pěstí, a tak se ho už strachy nikdy neopovážil otázat.

„Ahoj,“ mává svou drobnou ručkou svému příteli s falešným úsměvem na tváři. Vlastně to už pro něj přítel není, je to pro něj něco, čeho se bojí nejvíc na světě, něco, co ho jen využívá, aby si to udělalo dobře a jemu ublížilo. Objímají se, ale ani jeden z nich už necítí to, co před rokem a půl, když se potkali. Niall vlastně nechápe, proč se Louis tak změnil. Využíval ho už od začátku a on to prostě neviděl, zaslepen láskou?

„Uvařil jsi mi něco?“ ptá se hnědovlasý kluk.

„Samozřejmě,“ odpovídá se strachem blondie. Vždycky měl uvařeno, a tak mu tahle každodenní otázka připadala dost zbytečná. Už dopředu věděl, že se Louisovi – tedy jeho příteli na jídle něco zprotiví. Ví, že mu znovu ublíží ostatně jako každý den. Každá maličkost... všechno je podle něj špatně. „Udělal jsem ti kuře s bramborem,“ už teď se bojí reakce jeho partnera, ví, že bude bolestivě potrestán.

Chlapec s ledově modrýma očima už usedá ke stolu, zatímco mu jeho, dalo by se snad říci sluha, nese talíř. Sotva se jídla dotkne, zvedne se, shodí talíř na zem a začne křičet.

„Ty blbče! Vždyť to je studený! Ty prostě musíš zkurvit všechno, na co sáhneš, žejo Nialle?!“ supí a blíží se ke k smrti vyděšenému Irovi, kterého právě nazval těmi nejhoršími slovy, co mu přišla na jazyk. Vždycky takhle vybuchne.

„Promiň, já... omlou-„ ani to nestačí doříct svým rozklepaným hláskem a na tváři mu přistává ruka agresivního chlapce.

„Za to zaplatíš!“ šeptá mu do červeného ouška a tlačí ho ke zdi, zády otočenými k sobě. Přimáčkne ho vší silou a chytí ho jednou rukou tak, aby se nemohl hnout, protože kdyby to udělal, zlomil by si ruku. Brunet s vlasy učesanými do patky si mezitím rozepíná poklopec a shazuje na zem své boxerky. Stejně tak to udělá u Nialla, ale mnohem bolestivěji; doslova z něj kusy oděvu serve. Roztrhne jedno z jeho posledních triček schovávající jeho do krve rozškrábaná záda a propadlé bříško plné modřin. Skousne modroočkovo ušní lalůček.

„Připrav se na pořádný trest,“ zlomyslně zavrčí do druhého ucha svému partnerovi a v tu chvíli z kapsy vyndavá kondom.

Co se to s ním jen stalo? Proč se tak změnil? Jak moc se milovali. Proč to zahodil? Vždyť to bylo tak... úžasné, dokonalé a bezchybné a intenzivní, perfektní. Proč?

Na pár vteřin se blonďáček zamyslí a zavzpomíná na staré dobré časy. Snad ani není nutné podotknout, že pláče. Louis do něj pak z ničeho nic začne vnikat. Stačí mu k tomu jeden pohyb, na chlapce svíjejícího se pod ním ohledy nebere. Tiskne slaboučkého blonďáčka ke zdi tak silně, jako nikdy předtím a zabraňuje mu tak, aby se alespoň trochu nadechnul. Vlastně kdyby nebyl tak nalepený na zdi, zcela jistě by se neudržel na nohou jak strachem, tak vysílením. Když už si konečně udělá dobře, pustí blondieho ze svého pevného sevření a nechá ho tak se po dlouhých minutách nadechnout, což se mu přes nával slz sotva daří. Hlasitě lapá po dechu. Všechno ho bolí. Louis ho prudce a silně ho chytí za vlasy a otočí vybledlým, uplakaným obličejem k sobě.

„Radši půjdu, přijdu zejtra večer a ne, že tady na mě bude čekat taková sračka jako dneska. Nicko,“ pustí jeho blonďaté vlasy a přitom mu jich pár zůstane v ruce. Natáhne si oblečení zpátky na sebe a odchází. Blonďáček se s pláčem klátí k zemi ponížený a znemožněný. A podobně to tak chodí den co den, akorát že ještě doteď Louis zůstával přes noc a šikanoval ho i když spal, aby neměl možnost se pořádně vyspat a pak protestovat. Už měsíce by si Niall tak rád něco udělal, aby nemusel mít strach z dalšího dne, ale přestože by to bylo snažší, nedokáže to. Když konečně slyší, že ten netvor opouští jejich dům, snaží se pomalu vstát; nejdřív si klekne na čtyři a pak se chytá poličky, na které je fotka jeho a Louiho prvního výletu, aby se zvedl úplně. Když se mu to povede, dává se do pohybu, nohy ho sotva nesou, motají se mu a podlamují se mu, opírá se o zeď, aby se vůbec dostal do postele. Ale cítí se jinak, stokrát hůře než jindy, má strach, že to nezvládne. Cítí, že je už slabý, tak moc... nohy už ho neunesou, motá se mu hlava, už se neudrží, ač bojuje ze všech sil. Je naprosto vysílený a trpí. Bolestivě dopadá na podlahu a po tvářích se mu kutálí slzy. Naposledy vydechuje. Ale najednou už mu to není líto, usmívá se, ač kvůli bolesti to vypadá jako úšklebek. Těší se na to, co přijde. Těší se na klid.

Doteď každý den naspal sotva pár hodin, zbytek dne měl domácí vězení, takže nikam nesměl ani na krok. Nemohl si ani pořádně dojít na záchod, nebyl schopný jíst, strachy a nervozitou se mu totiž stahovalo hrdlo, byl rád, když do sebe za den dostal trochu pití a kousíček rohlíku nebo chleba. Nevěděl, jak z toho ven, neměl nikoho, rodina s ním přestala komunikovat kvůli nějakým finančním problémům, které způsobil Louis a jeho jediné kamarády proti němu poštval také on. Byl naprosto bezmocný, Louis mu všechno vzal, a přitom mu bylo jen 18 let. Všechno měl před sebou. 

Až v tu chvíli, kdy jeho srdce odbilo poslední úder, se mu konečně ulevilo. Navždy.