Harry právě vylezl z vany plné horké vody a voňavých bublinek.
Otřel své tělo ručníkem, který následně přehodil přes vanu a nahý, přeci je
doma sám a nemá se před kým stydět, si šel vybrat do skříně nějaké pohodlné
oblečení. Jako první mu padl do oka Louisovo vzorovaný svetr.
„Ne, to nemůžu,“ zamumlal si sám pro sebe a snažil se najít něco
jiného na nošení. Ne, že by neměl na výběr, naopak, jenže ho to ke kusu
oblečení patřícímu jeho příteli stále táhlo. Po chvilce rozhodování se, pletený
oděv vytáhl z poličky a váhavě k němu přičichl. Voněl přesně jako Louis. Směs
jemné kolínské a pánského sprchového gelu. A taky Louise, prostě jeho přírodní
vůně. Nejspíš ho na sobě už měl oblečený a pak ho jednoduše zpátky uložil do
skříně. Proto jím tak hezky voněl. Harry se usmál a teď už bez jakéhokoliv
dalšího váhání na sebe svetr natáhl. Louis si rád kupuje obří oblečení, které
pak nosí doma, protože se cítí víc pohodlně, takže na Harryho hubeňoučkém
tělíčku svetr doslova visel. A navíc mu byl dlouhý. Za to byl vlastně rád, aspoň
se nemusel zabývat nepohodlným spodním prádlem. Na posteli měl připravený
notebook, zapnutý Skype, jen čekal, až se u Louiho rozsvítí zelený puntík na
znamení, že je online. Když ho zkontroloval a zjistil, že tam stále není,
utíkal do kuchyně, postavil si vodu na jahodový čaj a na talíř si připravil
několik vaflí s džemem. Do velkého bílého hrnku se srdíčky nasypal několik
lžiček instantního čaje a zalil ho vodou, která se mu mezitím převařila, a
přitom zaujatě sledoval, jak se voda postupně barví do syté červené barvy. Příjemná
sladká vůně mu lehce pošimrala čichové buňky. Sáhl ještě po balíčku
čokoládových cookies, sklenici mléka a se vším se pomalu vydal nahoru do
ložnice, aby mu to všechno nespadlo. Byl líný jít nahoru a dolu dvakrát, tak to
prostě vyřešil takhle a doufal, že to vyjde. Všechno položil na stolek a rychle
hupsnul na postel, vsedě se zabalil do peřiny, protože si nechal otevřené okno,
aby mu do pokoje porudl jarní vzduch, tak aby mu nebyla zima. Podíval se na čas
v rohu displeje. Za pět minut deset. Usmál se a usrkl horkého nápoje.
Netrvalo to ani dvě minuty. Louis se přihlásil a Harry, jakmile zaslechl známou
melodii, radostně přijal hovor.
Na obrazovce se objevil Louis se sáčkem brambůrek v ruce a
úsměvem na tváři.
„Lou!“ výskl Harry, hned, jak ho zmerčil.
„Zlatíčko, ahoj,“ usmál se Louis a strčil si do pusy několik
brambůrek. Kudrnáčkovi se zdál být trochu unavený, ale to se asi dalo čekat.
„Tak jak ses měl? Co koncert? Vyprávěj,“ vyptával se nadšeně a zavrtěl
se na posteli.
„Um,“ začal Louis a rukama naznačil, že potřebuje polknout sousto.
„Takže, mám se dobře, koncert jsem si užil, i všichni ostatní, teda doufám,“
usmál se a zívl.
„Jsi unavený,“ poznamenal Harry a nakousl vafli.
„Ani ne,“ snažil se znít
přesvědčivě Lou, ale nezněl. Bylo to na něm moc dobře znát, už jen proto, že
všechno shrnul do krátké větičky.
„Ale jsi, Boo a jsi vzhůru jenom kvůli mě,“ trochu posmutněl, když si
uvědomil, že to Louis dělá kvůli němu. Že by zůstal vzhůru klidně do rána, aby
si byl jistý, že mu není smutno.
„Ne,“ odpověděl prostě Louis a napil se kávy, co měl vedle sebe.
Zelenoočko ještě víc zesmutněl, chtěl vidět Louiho, popovídat si s ním, ale ne
takhle, vždyť bude úplně vyčerpaný.
„Víš co, budeme si povídat vleže, dobře?“ navrhl. Třeba si to Lou
přizná.
„Tak jo, děkuju ti, jsi skvělý,“ rozzářil se Louis. Byl unavený, hodně
a věděl to. Zvedl se a na chvíli tak zmizel Harrymu z dohledu, aby zhasl velké
světlo a nechal svítit jen tlumenou lampičku. „Nemám rád hotelové postele. Není
nic horšího. Chybí mi ta naše,“ postěžoval si, když si lehal na bříško a
přikrýval se. Neměl rád postele, na kterých v předchozí době spal někdo,
koho nezná.
Harry se taky převalil na bok a nastavil si notebook tak, aby na
Louiho dobře viděl. Vedle sebe si ještě vzal čokoládové sušenky a hlavu si
podepřel rukou.
„Nevadí, že mám tvůj svetr?“ zeptal se najednou, když si uvědomil, co
má vlastně na sobě. Trochu se bál, aby se Louis nezlobil. Ten se ale místo
odpovědi zasmál, do teď si toho sám nevšiml a když se teď podíval, jak Harrymu
plandají rukávy, protože jsou mu dlouhé, uznal, že to je snad nejroztomilejší
věc, co na něm kdy viděl.
„Samozřejmě, že nevadí,“ znovu se usmál, aby v tom, co říká,
svoje zlatíčko ujistil. Když se na něj tak díval, měl chuť ho umazlit a umačkat
v náručí. Vypadal tak, jako když se vždycky chystá ke spánku. Růžové
tvářičky, unavené zelenkavé oči přizpůsobené tlumenému světlu a teď navíc ten
svetr a mokré kudrlinky. Tak hrozně rád by si ho stáhl k sobě a už nikdy,
nikdy, nikdy ho nepustil. Nemůže. „Vypadáš tak rozkošně, chci tě u sebe, hrozně
moc, ani nevíš jak, potřebuju tě tady. Chci se mazlit, cítil, jak voníš,
dotýkat se tě, usínat s tebou a probouzet se s tebou a chci tebe, Hazz,
nevydržím to,“ hlasitě si povzdechl. Sám nevěděl, kde se to v něm vzalo.
Nemyslel si, že to bude až takové. Takové moc prázdné. Prostě bez Harryho.
Myslel si, že tohle bude těžké hlavně pro zelenoočka, ale neřekl by, že i pro
něj. Neuvědomoval si, že tohle zhoršuje náladu i Harrymu. Právě mu řekl, co by
mohli dělat, kdyby byli spolu. Kdyby.
Oba začali po chvilce vyprávět a povídat si, aby nepříjemnou atmosféru
zahnali. Věděli, o čem si povídat, vždycky si měli co říct. Už se dokonce i
smáli a utahovali si ze sebe, ale po hodince a půl už pomaloučku usínali. Oči
se jim samy zavíraly a vůbec na sobě pociťovali únavu. Té jako první podlehl
Lou, jak se dalo čekat. Když si toho Harry všiml, tiše mu popřál dobrou noc, a
aniž by hovor ukončoval, na co přeci, když se můžou probudit při pohledu na
sebe, zavřel oči a oddal se sladkému spánku také.
Žádné komentáře:
Okomentovat