Opposites Attract | 26. díl - Noční-denní můra

Tmavé modrý vůz s dvěma pasažéry uvnitř, se pomalu blížil ke svému cíli. Monotónní jízda Louiho jen uspávala, už několikrát se přichytil, jak mu padají oči. Ale musel vydržet. Aspoň do letadla.

„Louisi?“ oslovil ho Sam.

„Hm?“ hlasitě zívl. Ani se neunavoval přikrýt si pusu rukou.

„Proč jsi mi to nikdy neřekl?“ podíval se do zrcátka, ve kterém se odrážel napůl spící Louis.

„Co myslíš?“ Opřel se hlavou o okýnko a pozoroval šmouhu, kterou tvořily rychle mizící domy, parky a projíždějící auta.

„Že jsi na kluky...“

„Nemohl jsem ti to říct,“ řekl, neodvracejíc pohled od krajiny venku.

„Jsme kamarádi, myslel jsem, že takové věci bychom si říkat mohli, ale asi jsem se spletl.“

„Ale ne, takhle to nemyslím. Nemohl jsem ti to říct, protože jsem to nevěděl. Ještě nikdy se mi to nestalo...že by se mi líbil kluk,“ znovu zívl, byl opravdu unavený.

„A jak vám to šlape s Harrym?“ zeptal se po několikaminutovém mlčení.

„Kdybych si stěžoval, lhal bych, jen někdy...“

„Někdy?“ pobídl Louiho, aby pokračoval, když se na chvíli zasekl.

„Nechci, aby to vyznělo nějak, jak nechci, ale někdy je prostě takový, že se na mě bojí podívat, sáhnout na mě, zeptat se na něco, dokonce se někdy bojí přidat si jídlo nebo se jít umýt bez zeptání. A já mívám pocit, že když na něj sáhnu, tak se mi rozpadne pod rukama. No ale občas je zase až moc odvázaný a chce náš vztah moc popohánět dopředu, možná kvůli mě, možná si myslí, že chci něco víc a on mi to chce dopřát...chápeš trochu, jak to myslím?“ narovnal se na sedačce, když poznal, že se blíží k letišti. Teď čekal na nějakou radu od svého kamaráda, který mu poradil vždycky. Měl totiž vystudovanou psychologii, ale nepodařilo se mu najít práci, ve které by své znalosti využil, a tak alespoň radil svým známým a přátelům.

„Neznám ho tak dobře, jako ty, ale mám pocit, že se mu v minulosti něco stalo. Že na něj někdo moc tlačil. No a prostě se od minulosti nedokáže odpoutat a bojí se, aby se neopakovala. Možná by sis s ním měl promluvit a říct mu, že na nic nespěcháš...“

„Už jsem mu to říkal. No, zkráceně vím, co se mu stalo, ale asi bych o tom s tebou neměl mluvit, je to pro něj těžký a ani se mnou se mu o tom nemluvilo lehce a nebylo by fér, kdybych ti to takhle vyprávěl. Asi o tom s ním budu prostě muset mluvit víc,“ vytáhl z kapsy mobil, aby se podíval, kolik je hodin a zároveň, aby se mohl podívat na jejich společnou fotku na pozadí.

„To rozhodně, musí vědět, že tě to zajímá, a že se na tebe může 100% spolehnout, ať se děje co se děje. Mimochodem kdyby se něco dělo, tak si s ním rád popovídám,“ usmál se a stočil volant doprava. Konečně byli na parkovišti u letiště. Sam hledal nějaké volné parkovací místo, a když po nějaké době zaparkovali, doprovodil Louiho k letadlu. Rozloučili se objetím a Louis se konečně mohl vydat na cestu a hlavně spát.

Nebyl jediný, kdo byl unavený. Harry doma sice ještě chvíli uklízel, ale když na něj padla únava, zalezl si zpátky do pelíšku. Stejně nemá co dělat, když doma není Louis.

Probudilo ho vyzvánění jeho mobilu. Na displeji svítilo jakési neznámé číslo, přesto hovor přijal a chraplavým rozespalým hlasem pozdravil a představil se.

„Dobrý den, u telefonu Dr. Wood,“ představil se muž na druhé straně.

„Ano?“ zeptal se zvědavě Harry a posadil se na posteli.

„Volám kvůli Louisovi Williamovi Tomlinsonovi. Leží u nás v nemocnici u London Bridge a požádal mě, abych Vám to sdělil.“

„Co-cože?“ zakoktal. Do očí se mu hnaly slzy. To mu to říkají jen tak? Rychle vstal z postele a se sluchátkem u ucha se začal rychle oblékat. Musí za ním.

„Letadlo, které s ním mířilo do Francie, se hned po startu zřítilo a došlo k výbuchu. Měl velké štěstí, téměř všichni zahynuli,“ oznámil mu, jako by o nic nešlo. Nemá snad žádné city? To mu na tom nezáleží? Harry kašlal na morálku, ani se nerozloučil, stejně by toho nebyl schopný, a zavěsil. Přes slzy ani neviděl, přesto vyběhl z domu a hlava nehlava běžel na zastávku. Jenže to nešlo. Jako by jeho nohy ani nebyly jeho. Nedokázal je ovládat. Panikařil, svíralo se mu hrdlo, nevěděl, co dál. Po marném snažení doběhnout k autobusu, který mu ještě navíc zrovna ujížděl, nakonec zakopl. Ten šílený pocit beznaděje...

V tu chvíli se posadil. Rychle dýchal, jeho tělo se celé třáslo. Srdce mu bušilo tak, že se bál, aby mu nevyskočilo z hrudi. Nevěděl, co se děje a nějakou dobu mu trvalo, než si uvědomil, že to celé byl jen sen. Tedy spíše příšerná noční můra. Rozhlédl se kolem sebe a pohledem vyhledal hodiny na stěně. 2 hodiny odpoledne. To už Louis musí být v hotelu. Rychle sáhl pod polštář pro mobil a vytočil Louiho číslo, aniž by nad tím jakkoli přemýšlel. Musel mu zavolat.

„Lou?“ zachraptěl do mobilu, jakmile uslyšel, jak někdo hovor přijal.

„Zlatíčko? Ahoj!“ zaradoval se Louis.

„Jsi...jsi v pořádku?“ zeptal se s obavami v hlase.

„Jasně, že jo. Právě jsem si vybalil. Stalo se něco?“ připadalo mu, že je Harry nějaký rozhozený.

„Zdálo se...zdálo se mi, že...no měl jsem noční můru, teď už je všechno v pořádku, když tě slyším,“ oddechl si. Srdeční tep se začínal vracet do normálu a ruce se mu pomalu přestávaly klepat.

„Neboj se, nic se nestalo, všechno je dobré,“ řekl přesvědčivě. „Jo, dokud na to myslím, v 10 se připoj na Skype, to už budu po koncertě, zavoláme si.“

„Bezva, super, budu tam, těším se,“ celý se rozzářil. Už teď se nemohl dočkat, až se zase uvidí.

„Promiň broučku, já se teď půjdu ještě prospat. Sice jsem usnul v letadle, ale letěli jsme jen málo přes hodinku, nemůžu být unavený. No a navíc mě čeká ještě zvuková zkouška,“ chtě nechtě, musel hovor ukončit. Byl vážně unavený a ta zkouška ho taky opravdu čekala. „Vždyť mu to vynahradím večer,“ uklidňoval sám sebe. Nechtěl ho zklamat a končit hovor po teprve jedné minutě. Cítil se kvůli tomu trochu provinile.

„Nic se neděje, Boo, jen se vyspinkej,“ široce se usmál. „Miluju Tě a posílám velikou pusu,“ našpulil rtíky.

„Miluju Tě víc a posílám ještě větší pusu, papa, zlatíčko, uvidíme se večer,“ mlaskl u mikrofonu a poslal Harrymu vzdušnou pusinku.

„Pa,“ rozloučil se.

„Papa.“

Harry hovor ukončil. Všechno bylo v pořádku. Tak, jak to mělo být. A nemohl se přestat usmívat. Tak moc se těšil na večer.