Opposites Attract | 25. díl - Pa

Pokojem se rozezněl otravný zvuk budíku. Louis ospale zamrkal a nemohl se neusmát, když po zaostření uviděl zelenoočka, který kroutil obličej do různých grimas, jak se nedobrovolně probouzel.

„Ummmm, vypni to,“ zakňoural ze spaní a to Louise ještě víc rozzářilo. Natáhl za sebe ruku, nahmatal mobil a prstem poťukal na displej do míst, kde tušil tlačítko na ukončení toho hrozného zvuku. Políbil kudrnáčka na čelo a vylezl z postele. Šel si dát sprchu, po ránu pro něj totiž není nic lepšího, samozřejmě hned po probuzení vedle svého sluníčka, než příjemná sprcha. Za hodinu pro něj přijede odvoz na letiště, takže už mu moc času nezbývá.

Zatímco si užíval kapky dopadající na jeho kůži, probudil se druhý chlapec. Promnul si oči a tiše zaklel, když ho zabolela hlava. Nedá se říct, že by měl kocovinu, jen se prostě cítil trochu zvláštně. Celý zlámaný a nevyspalý se dostal do koupelny.

„Ahoj Lou!“ zavolal na něj tak, aby ho slyšel i přes proud vody. Louis pootevřel dveře sprchového koutu a vykoukl ven.

„Dobrý ráno,“ usmál se na Harryho a zase se zavřel. Kudrnáč se podíval do zrcadla a teprve teď si uvědomil, že mu na hlavě plandá kulich, na sobě má svetr a tepláky. Začal se sám sobě smát. „Co je?“ zavolal na něj modroočko.

„Já spal v tom kulichu, cos mi dal,“ smíchy se zakuckal.

„Ale to není srandovní, víš to?“ namítl Louis.

„Hmm, asi máš pravdu, lidi většinou spávají v kulichu, nebude to zas legrační, jak se mi na poprvý zdálo,“ automaticky svraštil obočí, ačkoliv věděl, že ho Louis nevidí. Pustil ledovou vodu, nabral do hrsti a opláchl si tak obličej. Když se na sebe znovu podíval, skoro se až zděsil; všiml si kruhů pod lesknoucíma se očima, jež se mu samy zavíraly. I když... vlastně když se nad tím zamyslel, ani není divu, když je 6 ráno a mimo to mu bylo dopřáno asi tak tří hodin spánku.

Louis zastavil vodu, okolo pasu si uvázal ručník a vystoupil ze sprchového koutu. Udělal tři kroky, které ho dělily od zelenoočka a pevně ho zezadu objal.

„Běž si ještě lehnout, je moc brzy, nemusíš přeci vstávat, ty můj kulíšku“ vyhoupl se na špičky a vtiskl mu lehký polibek na odhalený krk, zatímco Harry se po oslovení kulíšku začínal roztomile červenat a v bříšku se mu plašili motýlci díky jemným teplým rtům, které ho na nahé pokožce příjemně pošimraly.

„Víš, jak by mi bylo, kdybych se vzbudil a ty nikde?“

„Přesně tak, jako ti bude následující dva týdny a přesně tak, jako bude mě,“ jen co to dořekl, uvědomil si, že to asi nebylo nejrozumnější. Mluvil dřív, než myslel. „Tím...um...myslím...že... prostě teď se spolu probouzet nebudeme.“ Omluvně se usmál a zpevnil objetí. Doufal, že mu moc neublížil, tohle říct neměl.

Ale Harry to vzal celkem dobře, věděl, že je to pravda a s tím nic neudělá. Ty dva týdny se přece může těšit, až se zase vrátí a budou spolu. Sám sobě se divil, že to bere takhle, ale byl rád, že není tak přecitlivělý, jako včera. Zatím.

„Dáš si něco k jídlu?“ nabídl zelenoočko Louimu.

„Asi ne, ani nemám hlad, ale ty si dej. To mi připomíná... ne, že mi tu budeš hladovět,“ usmál se a poplácal Harryho po bříšku.

„Těšíš se?“ optal se zelenoočko ignorujíc Louisovo poznámku... samozřejmě, že bude jíst.

„Jsem nervózní, ale jo, těším se. Jak víš, tak zpívám rád, takže...“

„Jo, zpěv je fajn,“ usmál se mladší.

„Ty zpíváš?“ zeptal se víceméně automaticky.

„No, zpívám... jestli se dá tomu, že si občas zabroukám ve sprše někdy si k tomu i zahraju na kytaru, což jsem nedělal už hodně dlouho, říkat zpívání, pak jo, zpívám,“ upřímně se zasmál tomu, co řekl.

„Když tedy říkáš, že zpíváš, jakto, žes mi ještě nezazpíval?“ zeptal se zvědavě. Zarazilo ho to. Zajímalo by ho, jaký zní Harryho hlas, když zpívá?

„Nechci ti zpívat.“

„Prosím, Harry, já ti taky zazpíval,“ škemral dál.

„Možná někdy,“ odbyl ho. Nechtěl před ním zpívat, připadal by si trapně. Vždyť Louis má úžasný hlas... a on?

V tom se domem rozlehl zvuk zvonku.

„Kdo to je?“ zarazil se Louis a pustil chlapce z objetí, aby se mohl jít podívat ke dveřím, zatímco Harry si začal čistit zuby.

Když Louis otevřel, stál před ním jeho osobní řidič. Za něj Lou rád nebyl, když má řidičák, proč by nemohl jezdit sám? No alespoň měl dobrého kamaráda.

„Ahoj Same,“ pozdravil ho. „Co tu děláš? Máme ještě skoro hodinu čas,“ zděsil se. Vždyť teď měl být s Harrym a rozloučit se s ním a místo toho bude muset dřív? To snad ne.

„Na hlavní na letiště, jsou zácpy, budeme muset objet celý Londýn,“ povzdechl si.

„Fajn, půjdu se oblíct, za pět minut vyrazíme, tak si pojď zatím sednout,“ řekl smutně. Vlastně ani nevěděl, jestli mu má Harryho představit? Co na to řekne? Nicméně pustil kamaráda dovnitř, aby se posadil a nabídl mu minerálku. Když se Sam rozhlédl po obýváku, nemohl si odpustit poznámku.

„Teda, co se tu včera dělo? Že tys tady měl nějakou roštěnku, hm?“ zeptal se úchyláckým hlasem.

„Ne, to opravdu ne, víš, jakej jsem,“ odsekl trochu přidrzle.

„Dneska nemáš moc dobrou náladu,“ zasmál se, ale zarazil ho hlas. Chlapecký. Který neznal.

„Boo? Kdo to je?“ volal Harry a scházel schody. Jakmile zahlédl černovlasého asi tak 25 letého muže, zastavil se a vykoktal ze sebe pozdrav a své jméno. Brunet se postavil a nechápavě se podíval na Louiho. Předpokládal, že to je jeho nový kamarád, kterého mu nepředstavil.

„Já jsem Sam, Louisovo řidič,“ podal mladíkovi ruku.

„Já jsem zase jeho přítel,“ začervenal se zelenoočko.

„Nevěděl jsem, že někdo z Louiho přátel se jmenuje Harry, myslel jsem, že znám všechny,“ usmál se muž s hnědýma očima, o něco vyšší než Harry.

„No,“ začal Louis, „on není kamarád... přítel,“ vyvedl ho z omylu a pečlivě sledoval jeho reakci.

„Jo... aha, takhle,“ řekl poněkud zaraženě. „Každopádně mě těší,“ znovu se usmál. Vypadal šokovaně, tohle teda určitě nečekal. Kudrnatý chlapec vyběhl po schodech nahoru a Louis hned za ním, musel se obléct a chtěli se rozloučit. Zamířili do ložnice, kde se Louis začal okamžitě převlékat, natáhl na sebe tričko. I když to bylo zvláštní, po tom, co se stalo, otočil se zády k Harrymu, aby si vyměnil spodní prádlo a vzal si tepláky a mikinu. Mladší chlapec zatím odcupkal ke stolku, aby Louisovi podal to, co chtěl, aby si vzal. Toho medvěda, co mu tenkrát poslal. Podal mu ho a objal ho.

„Je to tu. Loučení,“ povzdechl si.

„Neboj, zvládneme to. Nezapomeň vybírat schránku, kam dopisy dát víš, kód k alarmu taky znáš, peníze jsou za televizí, volat ti budu pořád a budeš mi hrozně chybět,“ shrnul všechno nejdůležitější, co ho právě napadlo, a odtáhl se, aby kudrnáčka mohl políbit. I když času moc nebylo, na polibku si dal záležet, dal do něj všechno. Asi minutu si něžně hráli se svými jazyky a pak se nedobrovolně odtáhli, i když stále byli čely opření o toho druhého.

„Miluju tě,“ šeptl do Harryho rtů.

„Já tebe,“ vtiskl mu malou pusinku do koutku úst.

„Louisi, nechci vás rušit, ale musíme,“ zavolal směrem nahoru Sam. Věděli, že teď už je to definitivní. Společně seběhli dolů, kde už Sam bral Louisovo zavazadla, aby je mohl naložit do auta. Chlapci se ještě narychlo objali.

„Ahoj,“ stoupl si na špičky a zamumlal do kudrlinek Lou.

„Pa,“ broukl smutně Harry. Louis mu věnoval poslední úsměv a pak spolu se Samem vyšel ven.

Dveře za ním se zavřely a Harry zůstal v domě sám.