Než se Lou vrátil, měl zelenoočko
chvilku na to, aby mohl přemýšlet nad tím, co jeho přítel chystá. No, nedá se
říct, že by se na to zrovna dvakrát soustředil, spíše začal přemýšlet nad tím,
jestli neudělal chybu. Přeci jen když se chtěl Louiho dotknout poprvé, nechtěl
to. Neurazil se? Ačkoliv chlapec v hloubi duše věděl, že to špatně nebylo,
nemohl se zbavit pochybností. Jen nervózně svíral roh peřiny v ruce a
čekal. Uslyšel vrznutí dveří, věděl, že je Louis u něj, ale neodvážil se
otočit, nevěděl proč, ale bál se. Najednou ucítil, že na něj něco spadlo.
Leknutím sebou škubl a otočil se, aby zjistil, co to vlastně bylo. Stál nad ním
Louis, převlečený do oblečení na ven a vedle něj ležela hromádka s dalším
oblečením…počkat. Zarazil se. Co když ho vyhodí? Je naštvaný? Nesnáší ho teď?
Co se to děje? Harryho napadaly nejrůznější varianty, ani si neuvědomoval, že
stále jen neduchapřítomně kouká před sebe.
„Co koukáš? Tak si to obleč ne?“
popostrčil k němu oblečení blíž. Harry ustrašené zvedl své oči k jeho
tváři. Louis se usmíval, ale hra stínů, které vytvářel měsíční svit, způsobila
to, že Harry viděl naprosto vážný výraz. Hrozně se vyděsil, tak moc se bál.
„J-jdu na zá-záchod,“ vykoktal rychle a
snažil se, aby nebylo poznat, že se mu ženou slzy do očí. Co se to jenom stalo?
Proč se tak bál?
Vlastně za to celé mohla minulost.
Všichni ho zradili a teď si prostě myslel, že se to děje znovu.
Nemotorně začal slézat z postele,
ale za nohu se mu zahákla peřina a on se svalil na zem.
„V pohodě?“ zasmál se Louis a
instinktivně mu šel pomoct se zvednout. Chlapec se ale vysmekl a rychle utekl.
„Hazz?“ zavolal na něj modroočko. Začalo mu docházet, že něco není
v pořádku. Takhle se ještě nikdy nechoval. Tedy ne před ním. Dříve se mu
tohle dělo prakticky pořád. Kudrnáček za sebou rychle zavřel dveře od koupelny
a svezl se po nich k zemi. Byl hrozně zmatený, nevěděl, co udělal špatně.
Jestli vůbec. A co si myslí Louis. A co se stane. Aniž by si to uvědomoval,
začal hlasitě vzlykat. Kolínka si přitáhl ke hrudi a obličej schoval do klína.
Byl na sebe hrozně naštvaný a zároveň se bál té nejistoty, která byla to
jediné, co cítil. Druhý chlapec přiběhl, ucho nalepené na dveřích, poslouchal.
Teď už nebyl Harry jediný, kdo se bál, že něco pokazil. Jakmile Lou zaslechl
vzlykání, projel jím nepříjemný pocit a na těle mu naskákala husina. Ihned
chytl za kliku, aby otevřel, ale kudrnáčkovo tělo mu v tom zabraňovalo.
Zaklepal tedy. „Pusť mě dovnitř,“ zavolal. Chlapce za dveřmi to ještě víc
vyděsilo.
Vzpomněl si na staré časy. Když se
zavřel ve školní záchodové kabince, aby ho spolužáci nemohli zmlátit. Ale oni
za ním vykopli dveře a nakonec ho začali topit v záchodové míse.
Začal plakat ještě víc.
„Zlatíčko, co se stalo?“ zkusil to znovu
brunet.
„N-n-n-iiii-c-c,“ řekl Harry
s velkými mezerami. Nebyl schopný mluvit. Louis si připadal hrozně. Něco
jako když matka slyší plakat svoje dítě a nemůže s tím nic dělat. Bezmoc.
Určitě něco pokazil. A hlavně ublížil Harrymu, nevěděl co dělat. Bylo to
hrozné. Pro oba.
„Tak mi otevři, prosím, broučku,
promluvíme si, no tak, lásko,“ zavolal zoufale a snažil se dveře otevřít, i
když věděl, že se mu to nepodaří. K jeho překvapení ale po nekonečných
dvou minutách Harry otevřel, stejně věděl, že by to stejně musel udělat, tak ať
to má za sebou. Ihned si kudrnáčka stáhnul do náruče. Ten však stál na místě a
ani se nehnul.
„Nevyhazuj mě, prosím,“ bylo jediné, co
ze sebe dostal, slzy mu stékajíc po tváři. Vlastně to ani nechtěl říct.
„Pojď sem broučku,“ chytl zelenoočka pod zadečkem, vyzdvihl ho výš a
on si tak omotal nožky kolem pasu svého přítele. Louis si ho přivinul ještě
blíž a došel s ním do ložnice. Posadil se na postel a Harry mu tak seděl
na kolenou. Starší chlapec se odtáhl tak, aby na něj viděl a rukou nahmatal
lampičku, kterou rozsvítil.
„Tak co jsem provedl?“ očima mu visel na třesoucích se rtech a čekal,
co řekne, přestože, upřímně, se toho bál a byl by radši, kdyby nic neřekl.
Harry se několikrát přerývaně nadechl, aby byl vůbec schopen promluvit.
„Ty-ty nic.“ Snažil se myslet na to, že se nic nestalo. Že je to
v pořádku. Louis se na něj přeci nezlobí. Vždyť on to ví, akorát si to
neumí připustit. „Jen...“
„Ano?“ pobídl ho Louis dál, když nepokračoval.
„Já nevím, prostě… nějak se mi to všechno vrátilo, promiň mi,“ zavřel
oči, znaveně zavrtal obličej do Louisovo ramene a těžce vydechl. Měl toho všeho
po krk, nesnášel sebe, svou minulost a všechny, co se na ní podíleli, a
největší zlost měl na sebe, pořád měl pocit, že se měl bránit a nebrat si to
tolik k srdci.
„Neomlouvej se, nemůžeš za to, ty ne...“ políbil jej na šíji. „Radši
si obleč tohle,“ otočil se, čímž přinutil Harryho se odtáhnout a sebral
oblečení, které tam zůstalo. Chtěl ho rozptýlit a věděl, že se mu to podaří.
Sice se do takovéto situace nikdy nedostali, ale vždycky, když bylo jeho
broučkovi smutno, rozveselil ho, a na to se teď spoléhal. Začal chlapci přes
hlavu svlékat triko určené na spaní. Pohledem se zastavil na chlapcově hrudi a
bříšku posetém modřinami. Byl rád, že už tam žádné nové nepřibudou. O to se
postará. Oblékl ho do jiného trika, pruhovaného, které už on sám nějakou dobu
nenosil a byl tak trochu zvědavý, jak bude vypadat na Harrym. Přes hlavu mu
ještě přetáhl tmavý svetr s vypletenými vzory, a i když se Harry čím dál
víc cítil jako mimino, nechal se. „Ručičky,“ zazubil se Lou, doufajíc, že se
usměje i zelenoočko a počkal, až protáhne svoje ruce rukávy.
„Nejsem malý,“ zasmál se Harry. Konečně.
„Ale to nemění nic na tom, že jsi hrozně roztomilý,“ stáhl svetr,
upravil ho dlaněmi a naznačil zelenoočkovi, aby vstal a sedl si vedle.
„A cos to vůbec vymyslel?“ hřbetem ruky si otřel slzy, co mu zůstaly
na tvářích.
„Jdeme ven,“ vzal tepláky, stoupl si před něj, zatlačil mu na hruď a
povalil ho na postel. „Dej ty nožky nahoru,“ usmál se a začal mu tepláky
oblékat.
„Boo!“ smál se kudrnáček. „Nejsem nemohoucí!“ kopal nohama a snažil se
Louiho dostat od sebe. Přeci se nenechá oblékat?
„Nech si to oblíknout,“ snažil se ho uklidnit a usmíval se přitom,
tedy dokud ho noha druhého chlapce nekopla do brady. To se zasekl.
„Promiň,“ zašklebil se Harry a čekal na jeho reakci. Tou byl smích.
Jak jinak. I mladší chlapec se začal hihňat, konečně přestal přemýšlet nad tím,
co se před chvílí stalo.
Po několikaminutovém boji a pošťuchování se, se chlapci povedlo
Harryho obléct a vnutil mu i kulicha. Prostě chtěl vidět, jak zelenoočkovi
budou slušet věci, co mu vybere. A nemohl si stěžovat, vypadal ještě
roztomileji a krásněji, než jindy.
Chlapci vyběhli z domu až na ulici. Tam jejich smích utichl.
Propletli si prsty a dali se do kroku, na cestu jim svítily pouliční lampy, tu
a tam některá z nich poblikávala. Tiše a beze slov procházeli kolem domů,
vdechovali čerstvý vzduch, jen tak se procházeli spletí ulic a neměli žádný
cíl, kromě toho, vrátit se domů. Asi tak po dvouhodinové procházce se zmrzlí
vrátili domů. Bylo to zvláštní, že nic neříkali, ale neměli potřebu. No,
pravda, Louis by měl několik otázek, ale věděl, že Harry to má celkově těžké, a
i když by mu pravděpodobně pomohlo svěřit se, usoudil, že bude vhodnější
takovou konverzaci přesunout někdy na později a dnes už ho tím netrápit. Bylo
mu ho moc líto a byl nesmírně rád, že ho kdy potkal. Až bude vědět, že se
s ním o tom Harry dokáže bavit, pak se s ním o tom bavit bude. Teď
ale není ten správný čas. Společně ruku v ruce došli po tmě až do postele.
Byli tak unavení, že se ani nesvlékali a rovnou zalezli pod peřinu. Co nejvíce
se k sobě přitulili a usnuli. Oba spokojení.
Žádné komentáře:
Okomentovat