Zdravíčko :),
moc se omlouvám, že to tak trvalo, ale jsem poslední dobou hrozně unavená, pořád spím, jenže to nepomáhá, nevím, co se se mnou poslední dobou děje, ale je to strašné... nemám na nic chuť, náladu, všechno mě bolí, nic se mi nedaří, mám strašně málo důvodů mít radost... to je zároveň důvod, proč jsem se pustila do takovéhle povídky (pomalu ale zjišťuju, že jsem asi neměla..).
Ale ne, nechci vás tímhle otravovat, kvůli tomuhle tu nejspíš nejste :D.
Dneska jsem se aspoň dokopala k dalšímu dílu, za který se pochválit rozhodně nemůžu, přesto budu ráda za vaše upřímné hodnocení :).
Tak papa, snad se bude aspoň trošišičku líbit xx.
„Tak myslím, že pro dnešek by to stačilo,“ zvedne se muž a vytáhne
chlapce za hubenou paži nahoru. „Nedovolil jsem ti pokládat otázky, nebo snad dovolil?“
zeptá se, jeho hlas je tak děsivý. „Tak dovolil?!?“ zakřičí a pak domem zavládne velice zvláštní ticho. Takové to ticho, jako bývá před bouří.
„Nedovolil,“ špitne nakonec pokorně chlapec s hlavou
skloněnou k zemi, k smrti vyděšený.
„A jaká byla pravidla pro dnešní den?!“ zeptá se
znovu muž, křikem a křečovitým svíráním chlapcovy ruky se snaží nedat najevo
svou slabinu, kterou mohl právě Andrew odhalit a pak bolestivě zasáhnout. A to
Louis nechce. Slíbil si, že bude na lidi takový, jací byli oni na něj, a tohle přesně
by to mohlo překazit. „Mluv!“ odstrčí chlapce od sebe tak silně, že se mu
podlomí nohy, jež má obuté ve vysokých lodičkách a znovu spadne na zem.
S hrůzou v očích se podívá nahoru, tlukot svého srdce cítí až v krku,
neodváží se vydat ani hlásku. Ten muž je nepředvídatelný; ještě před chvílí jen
seděl a ani nehlesl, pak se najednou rozzuřil a Andrew ani nezná pravý důvod
proč. Myslí si, že jde jen o to, že si dovolil mluvit, ale pravda je taková, že
zasáhl Louisovu slabinu.
„Já se om-omlouvám. Ne-nedovolil jste mi mluvit.“
„Možná ti to prominu, jestli víš, co si teď zasloužíš?“ sáhne
na stůl pro lahev rumu a dopije poslední lok tekutiny, co v ní zbyl. Čeká
na odpověď, ta ale nepřichází, a to se mu nelíbí. „Přemýšlíš,“ řekne pevným
hlasem. „Možná si myslíš, že si zasloužíš, abych tě nechal jít. Protože chceš, abych tě nechal jít. Ale neřekneš
to. Bojíš se. Víš, že takovou odpověď nechci, že nechci, abys lhal. Víš, co si
zasloužíš doopravdy. Jen to řekni. Řekni, co si zasloužíš. Chceš přeci říct to,
co chci slyšet já, nebo ne?“ mluví klidně, přesto jde z něj strach. „Nechceš to, ale zasloužíš si to. Co to je?“ zeptá se
po chvíli, tentokrát už výsměšně. Líbí se mu, když dostane druhé do úzkých.
„Trest,“ špitne téměř neslyšně chlapec, když se rozhodne, že
už nemá cenu to prodlužovat.
„Správně!“ zatleská a sarkasticky se zasměje Louis. „Tak
vstávej, máš chvíli na to, aby ses připravil, jen pro něco dojdu,“ přikáže mu a
odejde do koupelny, kde se začne rozhodovat, jaký lubrikant použije dnes.
Andrew se mezitím začne sám prstit. Neudělal by to, kdyby to
však nebyla jediná naděje, že to nebude bolet tolik, jako by mohlo, kdyby se
nepřipravil aspoň trochu.
Klepe se. Celý se třese strachem, pocit beznaděje ovládl jeho
mysl.
Co když má Louis pravdu? Co
když si nezaslouží svobodu? Zapomenul na něj Charles?
„Připravený?“ uslyší najednou za sebou ledový hlas. Měl méně
času, než si myslel. Majitel hlasu ho přinutí vstát a následně ho strčí na
křeslo, břichem dolů. Silnýma svalnatýma rukama chlapce chytne za nohy, přehodí
je přes madlo, pak je od sebe hrubě roztáhne, ignorujíc jeho marný boj o to,
aby ho nechal být.
„Už ne!“ zakřičí Andrew, ví však, že naději už stejně nemá. Umřela už dávno. Cítí, jak z něj Louis strhává dámské spodní prádlo a v mžiku do něj prudce
přirazí. Chlapec němě zakřičí, důsledkem palčivé bolesti, která se mu už znovu
rozlévá tělem. Jediné, co si přeje je, aby už to celé skončilo. Neví, co tomu
muži kdy udělal. V životě ho neviděl, nezná ho. A nenávidí, že musí být
jeho hračkou. Že mu ten člověk upírá právo na to, rozhodovat se sám.
Využívá každé šance se nadechnout, Louis ho krkem tlačí na
druhé madlo a znemožňuje mu tak dýchání, přitom stále dokola, pořád bolestivě a rychle, mizí v jeho těle.
~
Chlapec nemá ponětí o tom, jak dlouho to trvalo. Jak dlouho
už na křesle leží nebo kde je Louis.
Nemá sílu přemýšlet, všechno, na co může myslet je bolest a
bezmoc. Už nemá ani zájem se zvedat, jít se umýt nebo... cokoliv. Už nechce nic.
Chce jen domů, lehnout si, usnout a ráno zjistit, že to celé byl jen děsivý
sen, noční můra.
Jenže to se nestane, protože
tohle není děsivý sen. Je to krutá
realita.
Už ani nevnímá okolí kolem něho, pomalu usíná, konečně...
Záhy ucítí letmý dotek na tváři, škubne sebou, stále je ale příliš
vyčerpaný na to, aby zjišťoval, kdo to je.
„Hej? Hej, to jsem já,“ uslyší známý hlas, který přesto nemůže
zařadit a cítí, jak ho někdo balí do deky a bere do náruče. „Pojď odsud,“ promluví
na něj dotyčný znovu, chlapec jen vnímá, jak se dávají do pohybu, ani to ho ale
nepřinutí otevřít oči.
Má takový zvláštní pocit, že je v bezpečí. Zná vůni toho člověka, ví, že se může spolehnout.
„Vezmu nás autem domů, dobře?“ uslyší znovu ten hlas, pomaloučku se vrací zpátky do reality, a zároveň si začíná uvědomovat, že pláče.
„Charlesi?“ šeptne slabým hlasem, pokusí se otevřít oči a
zaostřit.
„Ano?“ oslovený si přitiskne chlapce blíž, protože právě
vyšli ven, do chladného sychravého počasí. Před domem stojí několik policejních
aut, policisté mezitím prohledávají dům plný důkazů.
„Co se děje?“ zeptá se pomalu, připadá si, jako smyslů
zbavený.
„Beru nás domů. Louis je pryč, odvezli ho do psychiatrické
léčebny, má vážnou poruchu. Všechno už bude dobré,“ lehce se na něj
usměje Charles a naloží ho do auta, opatrně ho připásá bezpečnostním pásem a
pohladí po ruce.
„Proč se cítím tak divně?“ zeptá se Andrew, když pozná, že
mladší také nastoupil do vozidla.
„Potřebuješ spát, pořádně se najíst a napít. Postarám se o
tebe, budeš v pořádku,“ podívá se do zpětného zrcátka, ve kterém vidí příšerný obraz svého spolubydlícího,
kterého už tak dlouho tajně miluje a neskutečně mu drásá srdce vidět chlapce v takovém
stavu. S povzdechnutím nastartuje a nadobro se vydá od toho příšerného místa
pryč.
Žádné komentáře:
Okomentovat