29. díl | Proč štěstí vždycky odejde tak brzy?

Lidičkové... ahoj... já vám hrozně moc děkuju (♡ˆ◡ˆ♡) .

Mám opravdu velikou radost, že sem několik dobrých dušiček zabloudilo a dokonce nechalo komentář a hodnocení, hrozně si toho vážím děkuju, děkuju, děkuju (งˆ▽ˆ)ง . 

Doufám, že teď jsem to nějak nezakřikla... ˆ⌣ˆ.

Takže tu máme další díl OA, nevím, poslední dobou se mi čím dál víc přestává líbit směr, kterým se povídka ubírá, představovala bych si to trochu lepší... přesto ale doufám, že vám se to alespoň trochu líbit bude ˆ⌣ˆ. Blížíme se k části, na kterou se docela těším... i když s psaním o sexu nemám moc zkušeností (tedy ne, že bych nic takového nečetla, to ne... •ˆ⌣ˆ• ), doufám, že to dopadne alespoň trochu podle mých představ, protože... budu upřímná, tak nějak nad touhle scénou přemýšlím už od samého začátku povídky, haha ╹◡╹... no, uvidíme, jak to dopadne. Tak konec už kecání, pokud chcete, můžete se pustit do čtení, pa xx. 

ღˆ◡ˆ☼

Nemohl přestat, kouskem kovu opakovaně řezal do své jemné, dříve bezchybné kůže. Seděl na zemi, opřený o zeď a poškozoval se táhlými, ač vůbec ne hlubokými řezy. Po bledé kůži stékaly tenké pramínky krve a dopadaly v kapičkách na zem vedle jeho zesláblého těla. Stále slyšel svůj vyzváněcí tón mobilu, jak se mu Louis zoufale snaží dovolat. Kůže na jeho ruce byla už úplně rozřezaná, ale on měl nutkání pokračovat, přestože k tomuhle činu neměl pořádný důvod. Byl by i pokračoval, kdyby ho nevyrušil velice silný stisk jeho pravé ruky a křik.

"Harry? Přestaň, pusť to, hned, dělej, co to děláš?!"

Žiletka mu vyklouzla z ochablých a klepajících se prstů a s cinknutím dopadla na dlažbu. Nejistě zvedl svůj pohled, aby zjistil, kdo ho takhle vyrušil. Liam. Musel ho poslat Louis, nemohl přijít sám. Chytl do rukou chlapcovy dlaně a zhrozil se při pohledu na rozřezanou bledou kůži.

"Tohle bude Louiho sakra mrzet. Proč jsi to udělal?" ptal se. Chlapec jen zarytě mlčel a na hnědoočkův popud vstal. Liamovi připadalo, jako by Harrymu přeskočilo a on se dočista zbláznil. Za ruku odvedl teď už zase plakajícího chlapce do obýváku, posadil ho do křesla, a i když nebyl nadšený z toho, že ho musel nechat samotného, spěchal do koupelny, kde se mu podařilo najít bavlněnou látku.

Klekl si u křesla, opatrně uchopil krvácející ruku a šetrně začal odsávat krev. Harry křivil obličej do bolestných grimas a snažil se to přetrpět. Ale mohl si za to sám. Aspoň částečně. Mobil už nějakou dobu nezvonil, ale nebylo tomu tak na dlouho. Hned jak zazvonil znovu, Liam ho zvedl.

„Harry?!“ ozval se z něj zoufalý výkřik.

„Ne, Lou, to jsem já,“ odpověděl Liam.

„Kde je Harry? Je v pořádku?“ vyhrkl hned. Liam ani pořádně nevěděl, co říct, a tak mu prostě řekl, že mu předá Harryho. Ten se sice bránil, ale nakonec se vzdal a uvolil se k tomu, že si s Louisem promluví.

„Nebudu vás poslouchat,“ oznámil Liam a odešel pryč. Nepřipadalo mu vhodné slyšet to, co si řeknou. Přeci jen to není jeho věc. Zatím tedy uklidí koupelnu a pak pořádně ošetří Harryho.

„Miláčku? Co se stalo? Zlobíš se na mě?“ začal chlapce Louis zasypávat otázkami.

„Já-já se na tebe nezlobím, omlouvám se,“ řekl slabým hlasem. „Jen jsem se pořezal,“ dodal tichounce.

„Pořezal ses? Každý se přeci někdy řízne, Harry,“ pověděl nechápavě. Proč by mu Harry tajil to, že se říznul?

„To jo, ale já... jsem se pořezal schválně,“ fňuknul a zahanbeně sklopil hlavu. Bylo mu to opravdu líto.

„Cože?“ vyjekl zděšeně.

„Promiň, mrzí mě to, promiň mi to, prosím,“ vzlykl.

„Ale proč?“

„Musím... musím ti to říct?“ Zkusil to.

„Ano, Harry, musíš,“ odpověděl prostě Louis. Snažil se to vstřebat. Tohle ho rozzlobilo.

„Fajn, tak... víš, nudil jsem se a řekl jsem si, že si půjdu zaběhat. No a tak jsem šel a... potkal jsem... mámu. Nevím, co dělala v téhle části Londýna, nicméně do teď by to bylo ještě fajn, ale když se se mnou loučila, začala mluvit o nějakých penězích, co mi přenechali rodiče... nikdy předtím mi o tom nic neřekla. Šli jsme do banky, tam zrušila to konto, na kterým byly. Zdědil jsem tolik peněz po rodičích... kteří jsou teď mrtví. Ani nevím, jestli je v pořádku je utratit. A navíc jsi mi pak zavolal ty a já na tebe vyjel a už toho bylo prostě moc, tak jsem... a teď toho lituju, Lou, bojím se...všeho. Zlobíš se?“ řekl klepavým hlasem.

„Zlobím, Harry, moc se zlobím. Představ si něco, co pro tebe znamená celý svět, je to pro tebe důležitější než tvůj vlastní život... a někdo tomu začne ubližovat. Jak ti bude? Asi budeš mít strach o to, co pro tebe tolik znamená, a budeš nenávidět to, co tomu ubližuje, nebo ne?“ Harry jen mlčky přikývl, přestože ho Lou nemohl vidět. „Já už nevím, prostě... snažím se ti pomoct a ty to víš. Vždycky se to zdá být v pohodě... a pak? Pak se něco stane a ty jsi na tom ještě hůř. Je to všechno na nic. Teď mi skoro připadá, že mi to děláš schválně, víš? Nechci ti nic vyčítat, vím, že to tak není, ale... proto bys možná potřeboval nějakou lepší pomoc,“ hlesl Louis. Zlobil se, zároveň ho to mrzelo. Cítil se tak divně.

„Jak to myslíš?“ zeptal se vyjukaně zelenoočko.

„Pamatuješ si Sama, že? Vystudoval psychologii, pošlu ho za tebou, popovídáte si. Hlavně si nemysli, že to myslím nějak zle, Harry, ale nechci tě ztratit. Zkus být trochu silný, udělej cokoliv, co ti pomůže, jen prosím tě neubližuj tomu zlatíčku, dobře?“

„Tak dobře,“ hlesl Harry. Byl smutný, ale věděl, že Louis má pravdu. Jde to s ním z kopce. Už zase.

„Jé a málem bych zapomněl na to, proč jsem předtím volal, mám dobrou zprávu! Zařídil jsem nám hezký víkend, seženu někoho, kdo tě tam příští pátek odveze, potkáme se tam,“ oznámil vesele modroočko. Bylo až podivuhodné, jak i v takové situaci dokázal mluvit veselým tónem.

„Vážně? Jsi tak zlatý, ani si tě nezasloužím. Děkuju ti,“ broukl do telefonu. Byl na sebe naštvaný, protože nedává Louisovi najevo, jak moc si ho váží, tak, jak by chtěl. Všechno zařizuje on, není to fér.

„Tak... tak já už budu asi končit, buď na sebe opatrný.“

„Budu, papa.“

„Tak ahoj,“ rozloučil se Louis a Harry už chtěl hovor ukončit, ale byl ještě přerušen: „Počkej, počkej ještě něco!“

„Copak?“ zeptal se Harry.

„Miluju tě, broučku,“ Louis se na druhé straně lehce začervenal.

„A já tebe, zlatíčko,“ usmál se Harry. Telefonát ukončil a mobil odložil na stolek. Tohle byl zvláštní hovor, pomyslel si. 

Proč Harryho štěstí vždycky odejde tak brzy?