If love is a sin, then punish me with your kisses

Já to vážně udělala, opravdu jsem to napsala (◑.◑).

A dopadlo to podle mých představ ◦^⌣^◦.

 Dobře, vím, že to není dokonalé, ale asi takhle nějak jsem si to představovala, když jsem se pouštěla do psaní (⌒˛⌒ ).

Doufám, že se bude aspoň trochu líbit ( '́⌣'̀).

Čistě bílé sněhové vločky se s lehkostí snášely z tmavého nočního nebe a měkce dopadaly na zem. Na sněhovou nadílku už byl ten pravý čas, přišlo totiž to nejkrásnější období v roce – Vánoce.

Byla doba večeře, rodiny seděly doma u stolů a jedly. Děti byly radostí bez sebe, jak se těšily, až si ráno rozbalí své dárečky. Všichni byli tak šťastní.

Jen jeden chlapec se potuloval venku. Jeho rodina ho v lásce nikdy neměla, a tak se při první příležitosti odstěhoval pryč. Nechtěl trávit svůj život někde, kde o něj vlastně nikdo nestojí.

Procházel se prázdnými ulicemi, ruce zabořené hluboko v kapsách černého kabátu, jež ho chránil před tuhým mrazem, který udeřil. Na svých hnědých kudrnatých vlasech měl šedou čepici, nohy obuté v zimních černých botách. Rty měl od mrazu a větru popraskané, ale jinak byla jeho tvář zcela bezchybná.

Tohle byly již druhé Vánoce, které trávil sám. Mrzelo ho to. Přál si zažít alespoň jedny Vánoce s někým, koho miluje nebo se svými přáteli. Ve svém životě však nikoho takového neměl. Ach, co by jen dal za to, aby tomu tak bylo. Aby už nebyl tak sám. Kéž by.

Cítil, že už mu začíná být opravdu zima, tak se vydal směrem k parku, přes který vedla cesta k jeho domovu.

Vlastnil skromný domek v zapadlé ulici. Někomu se možná taková tichá místa nelíbí, ale to bylo přesně to, co on tolik miloval. Vždycky si chtěl zařídit útulné bydlení, aspoň tohle se mu splnilo.

Na cestu mu svítilo jen několik blikajících pouličních lamp. Nikdo už se ani nezajímal o to, opravit je.

Z pomalé chůze ho však vyrušilo tiché zašramocení. Trochu se lekl, a i když by se většina lidí nejspíše vyděsila a pokračovala v cestě dál, on se rozhlédl, aby zjistil, co to slyšel. Zamířil k mohutnému stromu. Připadalo mu, že právě odtamtud zvuky pocházejí.

„Je tu někdo?“ šeptl téměř neslyšně. Odpovědi se mu zatím nedostávalo, on ji však znal. Pokračoval svým směrem, ve sněhu za ním zůstávaly stopy.

Všiml si, jak se ve tmě něco mihlo. Zrychlil tedy své tempo. Byl napjatý, nevěděl, co, nebo koho najde, ale cítil, že mu žádné nebezpečí nehrozí. Byl už tak blízko...

Uviděl chlapeckou siluetu opírající se o kmen stromu a sedící na zemi v tom studeném sněhu. Rozeběhl se, aby tomu chudákovi pomohl. Klekl si k němu a pomocí slabého světla, které sem dopadalo od lampy, se snažil rozeznat, kdo to je.

Krátké hnědé vlasy, krásně tvarované rty, dokonalý nos, bledá tvář. Škoda jen, že mu neviděl do očí.

Ne, nikoho takového neznal.

„Copak tu děláš? Vždyť mrzne,“ šeptl znovu. Neznámý chlapec stále mlčel, a tak si Harry pohotově svlékl svůj kabát a zabalil jej do něj. „Musíš se zahřát, nemohu tě tu nechat, bydlím jen kousek odsud,“ chytl chlapce za ruku, aby mu pomohl vstát. K jeho překvapení ani neodporoval. Byl tak křehký, skoro jako ty sněhové vločky všude kolem.

Pomalu ho dovedl domů, byl promrzlý až na kost, určitě bude nemocný. Za tu dobu neprohodili ani slůvko, bylo to zvláštní.

Klíčkem odemkl dveře a chlapce rovnou odvedl do obýváku. Posadil ho na sedačku, rozsvítil tlumenou lampičku a rozdělal oheň v krbu.

V kuchyni postavil vodu na horký čaj s medem a vrátil se k němu.

„Jak se jmenuješ?“ optal se tiše. Měl nutkání mluvit šeptem, jako by se snad ten neznámý měl rozpadnout, kdyby promluvil nahlas.

„Děkuju ti,“ promluvil poprvé. Ten hlas... tak jemný, zároveň pronikavý a lehce nakřáplý. Měl příjemný hlas.

Z kuchyně se ozval pískavý zvuk, hostitel se tedy zvedl, zalil hrnek s čajem vodou a přidal lžičku medu. Hrnek položil na stolek vedle svého hosta a podíval se na něj, pak si nesměle přisedl. Chtěl znát chlapcovo jméno.

Neznámý konečně odvrátil svůj pohled od země a jejich pohledy se spojily v jeden.

Ty oči. Ty oči... jak někdo může mít tak krásné oči? Ta blankytně modrá... jako by to byl anděl.

Chlapec se v jeho očích doslova ztratil.

„Jsem Louis,“ odkašlal si, protože hlas ho jaksi nechtěl poslouchat.

„Louis,“ fascinovaně se usmál. Měl krásné i jméno. Ani za tu dobu se od jeho očí nedokázal odtrhnout. „Jsem Harry,“ nakonec se musel přemoct a oční kontakt mezi nimi přetrhl.

„Cos dělal tam venku?“ zeptal se po chvíli, aby tam jen tak neseděli a mezi nimi nevládlo takové to trapné ticho.

„Ach, to kdybych ti řekl, nevěřil bys,“ odpověděl prostě, přesto to znělo tak zvláštně.

Harry by mu ale věřil všechno. Měl pocit, že tohle je ten člověk, kterého tak dlouho hledal.

Nenápadně se k němu přisunul blíž.

„Věřil bych ti,“ vydechl a až teď si uvědomil, co s ním Louisova přítomnost dělá. Příjemně ho lechtalo v bříšku, ruce se mu lehce chvěly, všechno ho brnělo.

Cítil se krásně a... zamilovaně. Ach ano, to bylo ono. Zamilovaně.

„Nevím, raději o tom mluvit nebudu,“ pověděl polohlasně.

„Dobře, nutit tě nemůžu,“ lehce se usmál Harry. To stvoření před ním si zívlo a jeho to hned vystřelilo na nohy. „Musíš být unavený, přinesu ti věci na spaní, prospíš se,“ začal zbrkle pobíhat a zamířil si to k sobě do ložnice. Byl roztomilý, jak se o něj chtěl postarat. Našel chlupatou deku, kterou nedávno vypral, vzal jeden přebytečný polštář ze své postele, ale pak se zarazil. Přeci ho nemůže nechat samotného v obýváku a navíc na gauči? Rychle tedy vše shodil z postele, dal na ni čisté bílé prostěradlo, polštář a povlékl peřinu. V pokoji bylo příjemné teplo, takže měl aspoň o starost méně.

„Louisi, připravil jsem ti postel, chceš si lehnout?“ zeptal se zdvořile.

„Proč jsi na Vánoce takhle sám?“ otázal se Louis, nedbaje na to, že jemu byla otázka položena první.

„Nemám nikoho, s kým bych je mohl slavit,“ smutně hlesl Harry.

„Jak někdo jako ty může být sám?“ zeptal se udiveně Louis.

„Co myslíš tím, jako ty? Nevím, proč jsem sám,“ odvětil sklesle.

„Víš,“ začal se Louis zvedat a drobnými krůčky přišel k chlapci, „kdybys chtěl, mohli bychom je oslavit spolu,“ usmál se a vzhlédl k Harrymu, který byl značně vyšší. Louis byl naopak drobný, takový k pomazlení.

„Když já ani nemám napečené cukroví,“ omluvil se. Samozřejmě, že mu nevadil nápad, strávit Vánoce s ním, ale... nebyl na to přichystaný. Všiml si, že Louis už na sobě nemá jeho kabát, jen svůj bílý svetr, asi už je mu tepleji.

„To přeci nevadí, můžeme si jen povídat,“ kouzelně se usmál. Ten úsměv dostával Harryho do kolen... byl tak nádherný. Dokázal jen přikývnout na souhlas. Sedli si na zem na chlupatý koberec před krb a začali si tiše si povídat, aby se aspoň trochu poznali.

Netrvalo to ani pět minut a už zase navázali oční kontakt. Ale tentokrát byl delší, intenzivnější. Takový ten hezký moment před polibkem. Když Harry cítil, že je vhodná chvíle, přisunul se blíž a do ruky jemně chytil Louisovu bradu. Palcem přejel přes jeho rty.

„Tvoje rty. Jsou pořád tak studené.“

„Proč je tedy nezahřeješ?“ omámeně vydechl modrooký.

Harry se už už chystal ho políbit, když vtom Louis ucukl.

„Já nemohu. Měl jsem se napravit, ne zhřešit znovu,“ sklopil svůj pohled k zemi, aby se nemusel dívat na Harryho zklamanou tvář. Následovalo nepříjemné několikaminutové mlčení, které se ani jednomu z nich nelíbilo. Oba se cítili provinile – Harry za to, že moc spěchal a Louis za to, že zkazil něco moc hezkého.

„Věříš v anděly, Harry?“ špitl po chvíli.

„Asi-asi ano. Určitě. Věřím,“ vykoktal zmateně. Proč se ho ptá zrovna na tohle? Louis se nečekaně, až se Harry skoro lekl, zvedl.

„Myslím, že si zasloužíš vysvětlení,“ řekl, zatímco si svlékal svetr a tričko. Druhý chlapec jen seděl a... nechápal. Nic nechápal, tedy prozatím. „Věřím, že tohle nikomu neřekneš,“ téměř zašeptal a v tu samou chvíli rozložil svá... křídla. Obrovská překrásná bělostná křídla. Pozorně sledoval Harryho obličej plný překvapení.

Zpátky si sedl k němu, připraven vše mu říct. Opatrně ho pohladil po líčku, bál se, že ho moc vyděsil. „Nechtěl jsem tě vylekat, jen bych ti všechno rád vyjasnil,“ zašeptal mu u ucha a dal mu chvilku na to, aby se vzpamatoval. „Myslím, že kdo, nebo spíš co jsem, jsi už pochopil. Ale nevíš, co tu dělám. Víš, zhřešil jsem a bylo mi dopřáno druhé šance. Tady na zemi jsem měl konat dobro, ale já... jsem zhřešil jen chvíli po tom, co jsem se sem dostal. Už se tam nikdy nebudu moct vrátit,“ řekl trochu sklesle.

„A co jsi tu udělal tak špatného?“

„Láska. Je to hřích, Harry,“ povzdechl si.

„Láska je hřích?“

„Pro nás ano.“

„Ale jestliže je láska hřích, tak... co je pak život?“ podíval se mu zpříma do očí, vyčkávajíc na odpověď, která hodnou chvíli nepřicházela.

„Jestliže je láska hřích, pak mě potrestej svými polibky,“ zachraptěl nakonec, zavřel oči a tiše oddechoval, než ucítil, jak se na jeho rty přitiskly ty kudrnáčovy.

Splynuli tak v jeden něžný, jemný, opatrný, láskyplný polibek, který byl navíc pro oba úplně prvním v životě. Louis Harryho objal svými křidly a přivinul si ho k sobě blíž.

Jak se tak oddávali sladkému polibku, oba cítili, že Louisova krásná křídla mizí a z anděla se tak stává pouhý smrtelník. Bylo to, jako v pohádce, jen opravdové.

Když se od sebe odtáhli a zůstali si zamilovaně hledět do očí, opřeni o čelo toho druhého, žádná křídla už neměl.

Vyměnil je za něco důležitějšího. Něco, na co si dřív nemohl dovolit ani pomyslet. Za lásku.