Ve skutečnosti věděl jen zlomek o tom, co pro Harryho život nachystal.
Myslel si, že útěk a život na ulici bylo to nejhorší. Kéž by bylo. Bylo
zbytečné svého kamaráda utěšovat, nechal ho zavrtaného ve svém rameni a
přemýšlel.
„Promiň, já se strašně omlouvám, chrlím tu na tebe svoje problémy, co
tě stejně nezajímají a,“ odtáhl se. Louis ho zase nenechal domluvit.
„Zajímají. A teď si vyber, jestli půjdeš bydlet do mého domu nebo do
hotelu, každopádně se mě nezbavíš.“
„Pochop, nejde to, nemůžu tě takhle otravovat a smrdět u tebe doma,“
do cípu trička otřel slzu, co mu tekla po tváři.
„Fajn, jdeme, nechceš ke mě, tak se s tebou ubytuju na hotelu a nechci
už nic slyšet, pomůžu ti,“
„Ale-„
„Co jsem řekl?“
„Dobře,“ řekl se studem Harry.
„ To je lepší,“ Louis se usmál, vzal do rukou všechny tašky a spolu
s Harrym vyšli ven. „Je to tamten naproti,“ hlavou kývnul směrem
k vysokému hotelu. Přešli ulici a zapluli do budovy.
„Máte přání?“ ujala se jich mladá recepční.
„Máte nějaký dvoulůžkový pokoj?“
„Podívám se,“ řekla mile, zatímco hledala v počítači nějaký
volný. „Tady, je to pokoj 316 v desátém patře.“
„Bezva,“ Lou položil své tašky na zem a pohledem sjel Harryho, který
se očividně dost styděl.
„Takže mi dejte občanský průkaz, prosím, a za chvíli mi to tu
podepíšete,“ brunet jí podal svůj průkaz a do ruky si připravil tužku, která
patřila k elektronickému zařízení, jež jeho podpis zaznamenalo. „Můžete,“
podepsal se a s úsměvem převzal klíček.
„Děkujeme.“ poděkoval za oba.
„Přeji hezký den,“ pak se mladící odebrali k výtahu a nechali se
vyvézt do 10. patra.
„Já se cítím tak trapně,“ vyjádřil své pocity Harry. „Stydím sepřed
tebou, před lidmi a dokonce sám před sebou, tohle nechci,“ bědoval.
„Tak to ber tak, že já jsem tvůj nový kamarád a tohle je předčasný
dárek k narozeninám, co máš za měsíc, dobře? A hlavně se nestyď, prosím.“
„Dárek? Vždyť ty mi dáváš naději na život, o kterém jsem si nikdy ani
nedovolil snít a ty mi řekneš, že to mám brát jako dárek k narozeninám? Nezasloužím
si to.“
„Hele, teď mě poslouchej, nezasloužíš si to, co se dělo doteď, teď ti
pomůžu, aby tě už nikdy nepotkalo nic špatného, dobře? Nebudu tě vodit do
nekonečna za ručičku, ale všechno už jsem vymyslel, takže pokud se to nepokazí,
budeš moci mít ten život, na který jsi, jak říkáš, nemohl ani pomyslet. A už
neříkej, že si to nezasloužíš, protože já vím, že jsi naprosto bezvadný, hodný
a kamarádský kluk, který jen neměl štěstí a musí, MUSÍ, dostat další šanci,
rozumíš? Sakra kluku, je ti sotva 18, to jsem tě tam měl nechat?“ starší
chlapec se podivil, když si uvědomil, že pomáhá někomu, koho zná půl hodiny. Ale
nevěnoval tomu velkou pozornost. Věděl, že dělá správně. Zastrčil klíček do
dveří od jejich nového hotelového pokoje a společně vešli dovnitř.
„Ale co ti dám já?“
„Nebudeš odmlouvat a budeš rád, že teď budeš bydlet v hotelu se
svým oblíbeným zpěvákem, který teď bude i tvůj nový kamarád, fajn?“
„Když ti to stačí,“ neochotně přitakal kudrnatý chlapec. „Doufám, že
teda nebude vadit, když se pořádně vykoupu, najím a vyspím?“
„Co to zase povídáš? Mazej, na to se mě ani nemusíš ptát,“ usmál se na
něj Louis a ukázal směrem ke koupelně. Věděl, kde co je, protože v tomhle
hotelu už několikrát byl a pokoje byly všechny skoro na chlup stejné. Harry
odcupital do koupelny a Louis si mezitím sedl na sedačku, naproti níž byly
dveře od balkonu. Přemýšlel nad tím, co to vlastně dělá. Věděl, že je to
správné a ten kluk...připadal mu hrozně fajn, na jeho vkus možná až moc.
Přemýšlel nad tím, co dnes nakoupil za jídlo, ale přišel jen na nějaké sušenky,
brambůrky a další, tak se rozhodl koupit nějaké jídlo pro Harryho. Vsadil by
se, že už několik dní něco pořádného ani neviděl.
„Harry?“
„No?“ ozvalo se z koupelny.
„Jdu pro jídlo, za chvíli přijdu.“
„Dobře, díky.“ Za Louim zaklaply dveře, zatímco mladší chlapec si
užíval horké vody.
Žádné komentáře:
Okomentovat