„Už jsem si myslel, že nemluvíš,“ usmál se Louis a z kapsy vytáhl peněženku. Klučina se na něj jen díval s nechápavým pohledem, jak hází všechny peníze, co bývaly jeho, do peněženky. „Za to by sis toho stejně moc nekoupil. Za tohle pořídíš víc,“ podal Louis chlapci 4 bankovky v hodnotě 200 liber.
„Ne, to si nemůžu vzít, ale děkuju,“ odstrčil rukou Tomlinsonovu ruku
od sebe. „Mě by stačilo to nic, co jsem měl,“ sklopil pohled k zemi.
„Ale jdi ty, já lidem jako ty pomáhám rád, mám pro ně pochopení, vezmi
si ty peníze, prosím, já jich mám dost,“ promluvil tak vlídným hlasem, že i
jeho samého to překvapilo. Naklonil se k chlapci, který se ošil, a dal mu
bankovky do kapsy.
„Já vím, já tě znám, měl jsem dost věcí s tebou, než jsem musel
utéct,“ zarazil se, když si uvědomil, co říká, hlavně komu. „No, um, prostě je
to hodně peněz, nemůžu si je nechat,“ sáhl do kapsy a chtěl znovu peníze vytáhnout,
ale to se jeho oblíbenci nelíbilo a zastavil ho.
„Takže fanoušek?“ Louis se otočil, aby zkontroloval, jestli jsou jeho
tašky na správném místě. „A proč jsi vlastně tady? Teda, proč jsi utekl? Vždyť ti
může být možná tak...ummm...17 nebo 18?“ přemýšlel nahlas. Kdyby jen věděl, co
všechno si chlapec prožil, nikdy by se ho nezeptal na jeho minulost. Došlo mu,
že ještě nikdy se o nikoho takového tolik nezajímal. Možná za to mohly ty
zelené oči? Tmavé kudrliny, které byly sice mastné, ale i tak vypadaly nádherně?
Ten nesmělý úsměv, který spatřil, když chlapci vnutil své peníze? Louis musel
sám sebe zastavit. O čem to vůbec přemýšlí?
„To by bylo na dlouho,“ řekl stydlivě chlapec. Tížil ho divný pocit
z toho, že si musel vzít tolik peněz a k tomu od svého idola. A navíc
o svém příběhu mluvit nechtěl. „Teď mi bylo 18, jinak kdyby tě to zajímalo,
jsem Harry. Ať alespoň víš, kdo tě obral o peníze,“ chtěl mu nabídnout ruku,
ale pomyslel si, že když byl tak dlouho bez vody, asi by jeho ruku nepřijal,
zvlášť, když je to snad ta největší celebrita světa.
„Už ani slovo o těch penězích, kdybych nechtěl, nedal bych ti je,“
Louis trochu zvýšil hlas, aby se vyhnul dalším debatám o tom, jak jeho nový
známý nechce peníze, co mu dal. „Jo, a,“ nabídl Harrymu svou pravačku „Louis,
jak už ale asi stejně víš,“ řekl, když Harry konečně ruku přijal a překvapeně
si s ní potřásl. Možná, že až moc překvapeně. „Co je?“ zeptal se ho Louis,
když si toho všimnul. „Nikdy sis s nikým nepodával ruku?“
„Ale jo, to jo, ale...když jsem na tom takhle, tak...prostě jsem
nečekal, že budeš chtít... že se mě nebudeš štítit.“ zaculil se. Bylo mu hloupě.
A nebyl sám, i Louimu bylo trapně. Proč si vůbec myslel, že by se ho štítil?
Bral to jako samozřejmost.
„Ale já se tě neštítím, nemám proč,“ nadzdvihl jedno obočí a dal
Harrymu na klín čepici, která ležela mezi nimi. Posunul se tak k němu
blíže a ruku mu dal kolem ramen, aby ho přesvědčil, že mu nevadí dotýkat se ho.
„Hm?“ broukl. Harry neměl ani tušení, co si má myslet, měl z toho ale
celkem dobrý pocit. „Jenom si dojdu pro věci, neměl bych je tam jen tak
nechávat,“ pustil Harryho a odešel, aby mohl přenést svůj nákup. Usedl zpátky
k Harrymu. „Ubytuješ se? Kousek tady je hotel, než bych ti něco sehnal,
stačilo by ti to,“ ve skutečnosti už Louis něco sehnaného měl. Část jeho domu
byla neobydlená, ale i když věděl, že Harry je vyjímečný, bezva kluk, se kterým
by se moc rád skamarádil, nechtěl ho děsit tím, že by mu hned nabídl bydlení u
sebe v domě. Asi by to bylo i hloupé.
„Um, rád bych, ale,“ hrál si se svými palci během toho, co mluvil.
„Ale?“
„Já jsem...musel jsem prodat svoje doklady a všechno ostatní, umíral
jsem hlady a sebe jsem prodat nechtěl,“ znovu sklopil pohled k zemi,
vypadalo to, že chce plakat.
„Sebe? Proč?“
„Byli dva. Měl jsem co dělat, abych jim nekývnul. Že prý bych bydlel
v domě nějakého bohatého muže, co by mě živil za to, že bych byl jedním z
jeho...ty víš,“ polkl a v krku se mu udělal hořký knedlík. „Proč ti tohle
vlastně říkám,“ neptal se, spíš mu to oznamoval. Louis nic neříkal, nevěděl co
říct a při představě, co by teď asi s Harrym bylo a co by mu dělali, se mu
dělalo špatně.
„C-co?“ připadalo mu vhodné teď svého...asi už kamaráda?...možná?...obejmout,
a tak to udělal. „Nezasloužíš si tohle, asi sis toho prožil dost,“
„Kdybys jenom tušil,“ zašeptal a Louis poznal, že brečí.
Žádné komentáře:
Okomentovat