Harry už stál celý natěšený před pootevřenými dveřmi. Nohou do nich
lehce kopl, aby se otevřely a on mohl projít, aniž by se musel bát, že se mu
všechno sesype.
„Loui?“ promluvil nahlas, ale oslovený nereagoval. „Ten spí ale
tvrdě,“ zachichotal se pro sebe a očima hledal místo, kam by mohl odložit
snídani, kterou držel v rukou. Nakonec tác položil na postel tak, aby ho
spáč omylem neshodil a lehce ho políbil na rty. Louis se nejdříve trošku ošil,
pak pomaloučku otevřel oči a ospale zamrkal na rozzářeného Harryho.
„Ahoj lásko,“ pozdravil jej kudrnáček. „Udělal jsem ti snídani do
postele,“ pověděl a natáhl se pro tác.
„Snídani do postele?“ překvapeně vykulil oči Louis, zazubil se a
nadšeně se posadil na posteli tak, aby se mohl pohodlně najíst. „No téda,
tousty, džus, ovocný salát a...a růže? Zlatíčko,“ vydechl užasle, mezi dva
prsty opatrně za trnitý stonek uchopil květinu. Dalšími prsty si pak přiblížil
květ k nosu a s přivřenýma očima přičichl. „Krásně voní.“
Harry to celé zaujatě pozoroval. Těšilo ho, že dokázal udělat Louiho
šťastným. Vyhoupl se na postel vedle svého přítele a hlavu si opřel o jeho
rameno.
„Připomíná mi tebe,“ šeptl mu do ucha.
„To jako že mám trny?“ ušklíbl se Louis legračně.
„Louuuuuu, ty nám to kazíš!“ odtáhl se pryč Harry, nafoukl tváře a
zamračil se.
„Hele, nezapomeň, že to TY o mě říkáš, že jsem kytka! Já nekazím nic,“
poznamenal nabručeně starší chlapec.
„Neřekl jsem, že jsi kytka! A jo, kazíš!“ šťouchl svého partnera do
ramene. „Já chtěl bejt romantik a říct ti samý hezký věci, ale víš co? Naprdět
ti!“ komicky se batolil z postele, přičemž vrtěl zadkem a přitom těžce
zadržoval smích tím, že k sobě pevně přimkl rty.
„Zasloužím si alespoň pusu?“ podíval se na něj Lou psíma očima, díky
čemuž se mu na čele vytvořilo několik vrásek, a špulil pusu.
„Ne! Ne! Ne!“ rozhodně kýval hlavou na náznak nesouhlasu.
„Nezasloužíš! Když si myslíš, že myslím, že jsi kytka...pak přece nebudu líbat
kytku,“ kousajíc si ret odcházel z pokoje.
„Jednu pušinku!“ šišlal modrooký chlapec a očima stále sledoval toho
zelenookého, který se stále víc přibližoval ke dveřím.
„Ne!“ přísně štěkl a odešel z pokoje. „Ne, ne a ne!“ Louis stále
slyšel jak kudrnáček brblá. Opatrně se vyhrabal z postele a následně vyšel
za ním tak, aby ho neslyšel. Chlapec si to mířil ke schodišti, ale Louis se za
ním rozeběhl a hbitě ho chytil zezadu kolem pasu, čímž ho vylekal a donutil ho
škubnout sebou.
„Takže říkáš, že si nezasloužím pusu?“ řekl provokativně v těsné
blízkosti chlapcova ucha. Ten se ošil, protože jediné, co v ten moment
dokázal vnímat, byl horký dech, proudící z úst jeho přítele, na krku.
„Umm,“ zavzdychal, protože kromě dechu ucítil na své kůži rty, které
se o ni líně otřely. „Ty tousty budou studený,“ zamumlal a snažil se dostat ze
sevření silnějšího z páru.
„Máš pravdu. Vyjímečně. Teď si to půjdu sníst a pak...pak si stejně
vezmu tu pusu,“ naklonil se, rukou chlapci podtrhl nohy a na rukou ho odnesl
zpátky do ložnice.
Žádné komentáře:
Okomentovat