„Tak jsme tady,“ vydechl Louis a hodil svoje zavazadlo na sedačku.
Ocitali se v obývacím pokoji.
„Wow!“ rozhlížel se kolem dokola Harry a prohlížel si vybavení bytu
svého přítele, který s ním teď bude sdílet. „Tos zařizoval sám?“ ptal se
zvědavě, prsty přejíždějíc po černém nábytku, který kontrastoval s bílými
zdmi. Na poličkách byly vystaveny fotografie, nějaké předměty, pravděpodobně od
fanynek, a vyskládáno několik knih. Naproti zdi s obří televizí byla
umístěna sedačka a konferenční stolek. Nalevo od něj se nacházelo okno
s výhledem do zahrady, na jehož římse byly tři květináče. Vše bylo sladěné
do černé a bílé barvy. Pokoj tak působil luxusně, přestože vybavení bylo
‚skromné‘, ale zároveň útulně.
„Sám,“ usmíval se starší z páru, jelikož na Harrym bylo vidět, že
se mu tam líbí. „Tak pojď se podívat na zbytek, hm?“ pobídl chlapce zabraného
do prohlížení si obrovské televize.
„Jasně,“ otočil se a nechal se provést celým interiérem. Každá
místnost dokonale sladěná, nenašel by snad jedinou nedokonalost. Všechno
uklizené, čisté, snad jen zaprášené, ale to se omlouvá tím, že Louis tu nebyl
celý týden. Harry byl sice zvyklý na bohatství, vyrůstal v luxusním domě,
ale tohle bylo něco jiného. Dříve bydlel v obrovské vile, která zářila
přepychem, ale v porovnání s tímto bytem to bylo až moc...přeplácané,
studené, neútulné, neuspořádané a navíc tam přebýval se svou tetou a strýčkem,
kteří patřili mezi lidi, co mu zkazili život. Už ten barák nechce nikdy
v životě vidět. Tenhle dům byl jiný, klidný, pohodlný, prostě takový, o
jakém vždy snil. A to nejkrásnější na něm je fakt, že ho obývá Louis.
„Važ si toho, sem nikoho neberu,“ teď stáli před bílými dveřmi.
Modrooký chlapec chytil za kliku a zelenooký si s ním propletly prsty a
následoval jeho kroky. Najednou se ocitli v místnosti s velkým stolem
uprostřed. Zdi byly polepené různými obrázky, nápisy a dopisy. Od fanoušků. Na
stole bylo na hromádce několik neotevřených dopisů, spoustu poházených obálek,
které už byly rozbalené. V krabících označenými roky 2010, 2011, 2012,
tedy roky, co je Louis na scéně, byly také obrázky, dopisy, malé dárečky...
tahle místnost sloužila k odkládání všech věcí, které dostal od jeho
obdivovatelů.
„Ty si všechno necháváš?“ otázal se vykuleně mladší chlapec.
„Jasně že jo. Denně mi toho chodí spoustu a já nevidím důvod, proč to
všechno vyhazovat, je to škoda,“ odpověděl prostě Louis. Asi na tom neviděl nic
neobvyklého, ale pravdou je, že tohle moc slavných lidí zřejmě nedělá.
„Takže myslíš, že bych tu našel i to, co jsem ti poslal?“ ptal se,
zatímco obcházel místnost kolem dokola.
„Tys mi taky něco poslal?“ rozzářil se Louis.
„To je samozřejmost. Byl to plyšák, bílý méďa, asi takhle velký,“
rukama naznačil přibližnou velikost medvěda. „A bylo to na Vánoce a vlastně i
k tvým narozeninám,“ přidal poznámku.
„A měl na sobě červené kalhoty, pruhované tričko a kšandičky?“
nevěřícně se vyptával Louis. Přejel mu mráz po zádech.
„Ty si všechny věci, co dostaneš, pamatuješ?“ začal se smát Harry.
„Jsi blázen,“ poznamenal.
„Jo, připadám si tak,“ zasmál se i on. „Ještě jsi neviděl ložnici,“
„Počkej, kde máš toho medvěda?“ protestoval kudrnáček, když jej Louis
za ruku táhnul z pokoje pryč. Dotáhl jej až ke dveřím ložnice, sám
proklouzl dovnitř a přivřel dveře. Zabloudil ke stolku a chňapl po plyšovém
zvířátku. Vyšel z pokoje, Harry stále nechápal.
„Je to tenhle medvěd?“ vrazil mu ho do rukou a sledoval jeho reakci.
„Ehhhh,“ bylo jediné, na co se mladík zmohl.
„Ano...nebo ne?“ ptal se znovu s nadějí v hlase.
„Je to on,“ zamumlal, svírajíc hračku v ruce. „Proč ho máš
v ložnici?“ zeptal se, stále překvapený.
„No, přišel k němu dopis...bude v krabici,“ dovedl Harryho
ke krabici s nápisem ‚2011‘. „Bude spíš někde na vrchu,“ zamumlal,
prohrabujíc se všelijakými dopisy. „Tady,“ vytáhl přehnutý papír. Poznal ho na
první pohled.
Žádné komentáře:
Okomentovat