„Ahoj Lou,
nevím, jestli si tohle někdy
přečteš, tajně doufám, že ne. Hodně pro mě znamenáš. I když ani netušíš, že
existuju, vím, že jsi tu vždycky pro mě. Dodáváš mi sílu, kdykoliv se podívám
na fotku nebo slyším tvou písničku. Věděls, jak úžasně zní tvůj hlas, když se
rozlehne arénou? Vracíš mi sílu, kterou mi všichni ostatní berou. Šikanují mě
ve škole, doma mnou opovrhují. Všichni mě nenávidí. Vlastně jsem rád, že o mě
nevíš, protože se vsadím, že bys mě taky nenáviděl, a to bych nechtěl, protože
jsi jediný na kom mi záleží. Všichni ostatní mě zklamali a to ty nemůžeš, když
mě neznáš.
Posílám ti medvěda, Připomněl mi
tě, a tak jsem mu vyrobil obleček podle toho, co nosíváš. Zní to dětinsky, že?
Ale jsem rád, že ti ho můžu darovat, jelikož nemám nikoho, komu bych chtěl
někdy něco dát. Doma neslavíme Vánoce a kamarády nemám. Takže jsi zbyl ty.
Děkuji za vše, H. S.“
Harry dočetl poslední řádek dopisu, který před několika měsíci napsal.
„Myslel jsem, že si to nikdy nepřečteš, jinak bych to v životě
neposlal.“ bylo mu celkem trapně, cítil, jak začíná rudnout.
„Ten dopis je jedním ze dvou důvodů, proč jsem si toho méďu nechal. A
taky to, že je hrozně roztomilý. Některé věci, co se mi hodně líbí, si prostě
nechávám u sebe, teda většinou v obýváku. Je to celkem zajímavá náhoda, že jsem
si vybral právě medvěda od tebe,“ pohladil méďu po hlavičce. „No, to už je
jedno...nemáš hlad?“ zeptal se chlapce, který si stále prohlížel plyšové
zvířátko.
„Vlastně docela jo, co si dáme?“
„Nevím, podíváme se, co tu máme,“ schválně použil množné číslo, aby se
Harry necítil jako host. Seběhl schody a mladší jej následoval. Zabloudil do
ledničky a prohlédnutí prázdných poliček se zašklebil. Zabouchl dvířka a zabloudil
o kus výš. Prohrábl obsah mrazáku a znovu přemýšlel, co bylo v lednici a co
by z toho mohli vykouzlit.
„Tak co?“ zvědavě nakoukl kudrnatý chlapec pře rameno staršího.
„Radši se sem ani nedívej. Nic tu není, teda alespoň ne nic,
z čeho bych uměl uvařit.“ zavřel dvířka, ale Harry ho odstrčil a nakoukl
do lednice.
„Palačinky?“ navrhl.
„Umím spíš jednodušší jídla, nejsem žádný kuchtík, a i když mezi ně
palačinky patří... no přiznám se, že je neumím...už jsem to zkoušel dvakrát a
radši ani nechtěj vědět, jak to dopadlo,“ přiznal se studem a tiše se zasmál
sám sobě.
„Můžu tě to naučit. Není to těžký,“ navrhl, tedy
vlastně oznámil mladík, vytahujíc dvě vejce, mléko a olej z lednice. „Jsem
zvyklý vařit, doma jsem vařil pořád, zajímalo by mě, co jedí teď,“ v jeho
hlase byl slyšet výsměch. Byl rád, že se svojí rodiny zbavil.
„Proč ne,“ dostalo se mu odpovědi od chlapce, který ignoroval poznámku
o rodičích, a pokračoval v hledání surovin.
„Mouka?“ zeptal se, když jí nemohl najít. Druhý chlapec si stoupl na
špičky, aby dosáhl, což upoutalo pozornost mladšího. Přeci jen mezi nimi byl
výškový rozdíl, ale zajímavé bylo, že ten starší byl o něco menší.
„Tady,“ podal kudrlinkovi nádobu, ve které byla bílá sypká látka.
Žádné komentáře:
Okomentovat