Je sobotní odpoledne. Přesně týden od toho, co si chlapci vyjádřili lásku. Za tu dobu se toho mezi nimi moc nezměnilo. Ano, sice teď byli pár, dvě polovičky tvořící celek, poloviny, které tu druhou doplňovali a nemohli bez ní být. Dva lidé, kteří teď byli bez toho druhého nic, kteří usínali vedle sebe, šeptali si do ucha, dokud je nepřemohl spánek a v noci vzbouzeli toho druhého, když se jim zachtělo polibku. Probouzeli se vedle sebe. Mohli se dotýkat kdykoliv chtěli. Byli svoji. Ale nechtěli nikam spěchat. Zvláště Harry, který měl už tak pocit, že uspěchal začátek. To všechno byly jen první krůčky. Přeci jen se znali jen několik dní a nevěděli, co přesně od toho druhého očekávat. Navíc mají času, kolik jen chtějí, a když budou trpěliví, není co ztratit, ba naopak, mohou získat. Nechtějí na sebe tlačit, celý jejich vztah by se pak během chvilky mohl zbortit tak snadno, jako domeček z karet, a to je přesně to, čemu se chtějí za jakoukoliv cenu vyhnout. Oba dobře vědí, že se mají rádi, lépe řečeno se nadevšechno milují...i to je však dost slabý výraz. Zemřeli by pro sebe. Udělali by doslova cokoliv, aby toho druhého neztratili. Opravdu cokoliv. Ale nemuselo by to být nic platné, pokud by se to mezi nimi pokazilo. A neustále si lásku připomínají dvěma slůvkama, tvořena osmi písmenky, aby snad nezapomněli.
Chlapci stáli nad svými kufry, do kterých skládali všechny svoje
osobní věci.
Vlastně...je tu jedna věc, co se za ten týden změnila. O něco větší
krok vpřed.
Dělilo je jen několik hodin, snad i minut od toho, než mohli říct, že
bydlí pod jednou střechou. Že mají svoje hnízdečko lásky...místo, kde mohou
dělat cokoliv. Žádné zábrany. Svoboda, jen oni dva. Sami. Bez lidí ve vedlejším
pokoji, od kterých je dělila jen několikacentimetrová zeď. Příležitost, jak se
konečně poznat ještě lépe. Jak zjistit, jestli by spolu dokázali žít.
„Máš všechno, zlato?“ otázal se svého partnera Louis, prohledávajíc
apartmá, zda tam někdo z nich něco nezapomněl. Ticho. „Love?“ otočil se
směrem k Harrymu, který prohrabával kufr a něco si mumlal. Je tak sladký, pomyslel si Lou a na
tváři se mu vykouzlil úsměv. Zkontroloval poslední skříňku a šel zapnout svůj
kufr. Jeho osmnáctiletý přítel již čekal u dveří a uculoval se při pohledu na
staršího hocha. Louis položil zavazadlo na zem, postavil se na špičky a chytil
do rukou chlapcův obličej. Sladce jej políbil.
„Moc se těším,“ usmál se a hladil svou druhou polovičku po tváři.
Nedostalo se mu odpovědi, což bylo divné, Harry totiž vždycky něco řekl, ale
jen výrazu, ze kterého se nedalo nic vyčíst. To ho zmátlo. Pokazil snad něco?
„Ty se netěšíš? Nechceš se mnou bydlet?“ usměv zmizel z tváře
dvacetiletého chlapce stejně rychle, jako se objevil.
„Uhh...jo, jasně že se těším,“ usmál se. Ale falešně. A Louis to
samozřejmě poznal.
„Ne, ne, ne, ne, nelži, něco je špatně, poznám to,“ doléhal na
mladšího.
„Těším se. Hodně se těším. Jen...nemám rád stěhování. Zvykání si na
nové prostředí a tak...chápeš ne?“ svěřil se tišším hlasem. Trochu se za sebe
styděl, ale minulost dělala své a s tím nedokázal nic udělat.
„Ach broučku, spolu to zvládneme, uvidíš,“ cvrnknul Harryho do nosu,
což ho rozesmálo, tentokrát už upřímně.
Žádné komentáře:
Okomentovat