„Hazz??“ zašeptal Louis a upřeně se díval do očí hrající zelenou
barvou. Dočista se v nich ztrácel. Pomalu slezl a lehl se vedle Harryho.
„No?“ dostalo se mu odpovědi, která byla zároveň otázkou.
„Co se teď bude dít? Co s námi bude?“
„Ummm,“ začal. „Co bys chtěl, aby teď bylo?“ položil další otázku. Byl
nejistý a styděl se. Ale věděl, že oba chtějí to samé. Jen to nechtěl říct jako
první, a tak to zbaběle hodil na modroočka.
„No...nevím jak pro tebe, ale...pro mě to nebyl obyčejný polibek...víš
jak to myslím,“ pomalu řekl Louis.
„Pro mě...taky ne,“ nesměle zašeptal Harry. Nevěděl, co má teď dělat,
ale rozhodně byl šťastný, protože si mohl být jistý, že neudělal nic špatně.
Leželi vedle sebe a dívali se jeden na druhého. Kudrlinka chtěl chytit staršího
za ruku a už se pro ni natahoval, ale nakonec si to rozmyslel. Louis se
v duchu pousmál nad tím, jak je stydlivý a roztomilý, ale nedávalo mu
smysl, proč udělal něco, na co on sám by si netroufl, když se teď stydí chytit
ho za ruku? Možná to je to, co se mu na něm líbí. Harry se natáhl pro pusu,
kterou mu Louis s radostí věnoval. Spíš to byla taková menší pusinka, ale
dokázala vyjádřit všechno, stejně jako všechny doteky.
„Jsem tak rád, že jsem tě našel,“ usmál se Louis a přitáhl si s k sobě
Harryho. Ten se stočil do klubíčka a zůstal ležet v objetí modroočka.
„Awwwr,“ tiše a spokojeně zavrněl, když ho k sobě přitáhl tak
blízko, jak jen to šlo a držel ho co nejpevněji, jako by mu snad mohl utéct. Mohl
cítit jeho teplo a tep srdce.
„Neznáme se ani tři dny,“ zašeptal Louis Harrymu do ucha. „A už se
z tebe můžu zbláznit,“ přidal polibek na ušní lalůček. „Z tvojí vůně,“
nadechl se a nasál vůni kudrnatých kadeří. „Z tvých zelených očí,“ mladší se
pousmál a zmíněné oči zavřel. „Z tvých doteků,“ na okamžik k sobě přitáhl
mladé tělo ještě blíže, i přestože už to tak bylo nemožné. „Ale nejvíc
z tvojí osobnosti,“ pohlazení po tváři. „Tvoje plachost a zvláštní smysl
pro humor a...a...a prostě celý ty,“ došla mu slova, kterými se snažil
vystihnout jen jedno, dalo by se říct obyčejné, ale Harry obyčejný nebyl.
Alespoň Louis to tak neviděl. „Jsi do-ko-na-lý“ vyslabikoval právě to slovo a
z jeho horkého dechu se zelenoočkovi dělala husina po celém těle, až se
ošil. „Nechápu, proč jsem si to nedokázal přiznat. Tak moc jsem se zamiloval,“
došeptal. Neměl, co by chtěl dál říct. Harry se ztěžka nadechl. Nemohl uvěřit
tomu, že mu někdo něco takového řekl. Zvlášť někdo, za koho by položil svůj
život. Pro koho by udělal naprosto cokoliv, co by po něm chtěl. Nakonec se mu
do oka prodrala slzička a sklouzla po tváři. A za ní několik dalších. Nevadilo
mu to, protože věděl, že do obličeje mu vidět není. „Řekneš něco? Prosím?“
trochu vyděšeně otázal mladšího Louis. Ten chtěl odpovědět, ale místo toho
hlasitě popotáhl. „Co jsem udělal?“ ustaraně se posadil starší a posadil i
kudrnáče. Začal si rychle přehrávat věty, které řekl a přemýšlel, co bylo
špatně.
„Jen...nikdo mi nikdy nic takového neřekl,“ byl dojatý. Lou prsty
zlehka chytl bradu druhého chlapce a zadíval se mu do očí. Rty pak postupně
slíbnul každou slzu. „Promiň, neumím to tak krásně říct...miluju tě ještě víc,
než si můžeš představit,“ přitulil se ke staršímu. „Ale kéž bych to uměl
vyjádřit jako ty.
„Myslel jsem, že jsem udělal něco špatně,“oddechl si Louis.
Žádné komentáře:
Okomentovat