Leave with me

Ahojky, jsem tu opravdu, ale opravdu rychle, za chvíli mi jede bus do školy :D.

Dopsala jsem to včera večer.

Je to první Ziamovka, co jsem kdy psala, snad se bude trochu líbit :).

Věnování je především pro Eve, která si povídku přála, ale i pro všechny ostatní čtenáře, kteří jsou pro mě důležití :).

Pa xx.

Do poskromnu zařízené místnosti, jak se na 19. století patří, proniká měsíční světlo skrz listy statného dubu, který roste před oknem a na zdech vytváří děsivé stíny. Podél nejdelší zdi stojí knihovna, v níž jsou systematicky naskládané desítky knih, všechny do jedné už přečtené. Pod oknem jen umístěn malý dřevěný noční stolek, na něm šálek s nedopitým čajem s medem, naproti dveře vedoucí na chodbu a vedle obyčejná postel. Celé to teď za úplňku působí trochu děsivě.
Dva chlapci leží namáčknutí, úplně nazí a přikrytí jen do půli těla, právě na zmíněné posteli, na níž se stěží vyspí jeden, natož dva. Dnes to bylo poprvé a zároveň naposledy, co se spolu vyspali a oba tak ztratili své panictví. 
Matrace pod nimi je tvrdá, proleželá, kdoví, kolik let už tam je. Jenže pohodlí není to, co je právě teď zajímá. Ani sperma na peřině a na prostěradle je teď netrápí.
Důležitější pro ně je momentálně ten druhý, protože tohle je jejich poslední šance na rozloučení. Dřív si naivně mysleli, že spolu budou moci být navždy. A někde v hloubi duše v to oba stále doufají, přestože jejich lásce byl předurčen jiný osud. Už spolu být nemohou. Doufali, že tento den nikdy nepřijde. Jenže přišel. A přišel až příliš brzy. Tohle je jejich poslední noc.
"Kéž by se to dalo zařídit, abychom spolu byli napořád," řekne tiše mladší z páru. Letos mu bylo dvacet let, je mu jen o rok méně, než tomu druhému.
"Víš, že jedna možnost tu stále je," pohladí ho ve vlasech tmavovlasý. Už tolikrát se svého chlapce snažil přemluvit, aby opustil svůj domov, protože jedině tak by mohli zůstat spolu, ale bylo to marné. Jako by už pro něj neznamenal tolik, aby o tom alespoň přemýšlel, natož aby to chtěl udělat.
"Nemohu utéct, Zayne. Nezradím svého otce. Má svou hrdost a pokud bych si dovolil udělat něco proti jeho vůli, nikdy by mi neodpustil."
"Nemysli pořád jen na něj. Jsi tu i ty. Můj otec měl také svou hrdost, ale já tu svou také. Už je to dávno, co jsem svou rodinu opustil a jsem šťastný. Tedy zatím, zítra už nebudu, pokud mě necháš odejít. Liame, uteč se mnou. Můžeme být spolu napořád. Prosím," špitne téměř plačtivě. Vždyť mají šanci, proč ji chce Liam zahodit?
"Nejde to. Nezradím ho. Tak dlouho mi vybíral nevěstu a navíc ona si sama vybrala mě. Alespoň ona nebude smutná. Otec ví, co je pro mě dobré. Už jen to, že tu s tebou ležím mě trápí, protože by s tím nesouhlasil."
"Záleží ti vůbec ještě na mě? Miluješ mě nebo to celé byla lež?"
"Ty znáš odpověď."
"Miluješ....nebo ne?" zeptal se starší z chlapců znovu a tentokrát víc naléhavě.
"Jak se vůbec můžeš takovou otázku vyslovit? Víš, že mi na tobě záleží. Že tě miluju."
"Pak tedy utečme. Budeme jen spolu."
"Ale mě záleží i na mém otci. Nenuť mě ho opustit."
"Takže raději opustíš mě."
"Zayne-"
"Pokud mě opravdu miluješ, Liame, dokaž to. Dokaž mi, že mě nechceš ztratit, že pro tebe něco znamenám. A nebo to nech být. Tvá svatba je sice až ve středu, ale já z města odjíždím už zítra před setměním. Pokud o to stojíš, můžeš na mě počkat na nádraží," hlesne zklamaně. Jeho hlas je rozklepaný, nechce ztratit toho, na kom mu vžycky tak moc záleželo. Tolik se snaží neplakat, jenže copak to jde? 
Liam už nic neodpoví a raději se uvelebí v Zaynově náručí. Ví, že Zayn pláče, jen neví, jak ho utišit. Nemůže mu slíbit, že to udělá, že opustí domov, protože ani neví, jestli sám chce. Chce, ale nechce. Je už tak prostě vychovaný. Musí poslouchat svého otce, nesmí hledět na to, co chce on sám. A jak by se Zayn cítil, až by čekal na svého milovaného, který slíbil, že s ním odjede, ale on nikde?
"Nenech mě odejít. Víš, že služba u tvého otce mi skončila a on tu pro mě práci už nemá. Prosím, přemýšlej nad tím alespoň," zkouší to znovu v naději, že si to hnědoočko rozmyslí, líbá ho do vlasů, už poněkolikáté mu šeptem opakuje, jak hodně ho miluje, ale když se mu znovu nedostává odpovědi, hlasitě si povzdechne. Ví, co to znamená. Ztratí ho. Jenže on nechce!
Liam se zaposlouchá do tlukotu srdce druhého chlapce a snaží se přemýšlet. Nechá se hladit, líbat, protože ví, že to může být naposledy, pokud se rozhodne zůstat. 
"Slibuji ti, že nad tím budu přemýšlet."
"Nech rozhodnout své srdce." hlesne nakonec. "Ráno, až vyjde slunce, už tu nebudu. Doufám, že se rozhodneš správně, Li."

Je už dlouho po půlnoci, čas se krátí a Liam se snaží usilovně přemýšlet. Přemítá si hlavě Zaynova slova, všechny zážitky, vzpomínky... Vždyť ho opravdu miluje, dobrovolně, ne z donucení, už jen kvůli tomu by ho neměl nechat jít.
"Možná," začne nejistě po nějaké době.
"Ano?" nadšeně ho vybídne k tomu, aby pokračoval. Že by tu přeci jen byla naděje?
"Možná bych to mohl udělat. Stejně bych se nikdy nedozvěděl, že se otec zlobí," řekne a nemá ani tušení, jakou radost tím způsobí tmavovláskovi.
"Vážně? Opravdu? Liame opravdu to uděláš?" vyjekne nadšeně, nachytá se, jak se celý radostí klepe a srdce mu štěstím div nevyskočí z hrudi.
"Myslím, že... asi ano," šeptne stále trochu nerozhodně. Ale je si tím jistý. Bez otce žít dokáže, dokázal by však žít bez Zayna s vědomím, že ho nechal odejít? Ne, to by nedokázal.
"Lásko, já myslel, že už si to nerozmyslíš a-" je umlčen polibkem.
"Rozmyslel. Odjedu s tebou," usměje se. Asi mu to mělo dojít dřív, naštěstí ještě není pozdě...
"Děkuju, Li, děkuji, nikdy ti to nezapomenu," drtí mladíka ve svých mohutných pažích, stále dokola mu děkuje. "Koupíme si hezký domek. Pořídíme si koně, protože vím, že je miluješ. A taky hlídacího psa, kočku, která se bude hřát u krbu. Kravičku, slípky, kozu. Zasadíme stromy, zasijeme obilí. Budeme mít takový statek, ale malý, jen pro nás dva." začne zasněně plánovat starší jejich budoucnost. Jeho srdíčko plesá, mladší chlapec jen tiše přikyvuje a celé si to představuje. Už aby to bylo...


"Liame? Mohu na chvilku?" ozve se hrubý hlas zpoza dveří zároveň s tichým zaťukaním. Liam rychle odhodí tašku, do které si balí věci, aby je otec neviděl, sedne si na postel a do ruky vezme knihu - jakýsi román, aby to vypadalo, že si jen čte.
"Ano otče, pojďte dál," zvolá. Dveře tiše zavržou a objeví se v nich muž mohutné postavy. Jde z něj především respekt.
"Amelie by si s tebou prý ráda vyšla na procházku do parku. Byl bys tak hodný a věnoval jí trochu svého času?"
"Samozřejmě," pokusí se o úsměv. Zrovna Amelie je tou poslední, koho chce právě vidět. "Je tady?" zeptá se.
"Ano, čeká venku na verandě. Jsi skvělý syn, víš že pro tebe chci to nejlepší a cením si toho, že si to uvědomuješ," pyšně se usměje a odejde z pokoje. Liam zkontroluje čas, do odjezdu vlaku zbývají tři hodiny, měl by to stihnout. To je jediné, co ho teď zajímá.
Zkontroluje se v zrcadle, prohrábne své hnědé vlasy a opouští svůj pokoj, přitom si v duchu dodává odvahy, bojí se, že někdo něco pozná. Prochází několika pokoji a z okna venkovních dveří už vidí Amelii. Je krásná, to se musí uznat. Ale nemiluje ji, nemůže se zamilovat na otcův povel. Nedokáže si představit, že by si ji dokonce vzal. Je rád za to, že se rozhodl odejít. To je správné, jen tak může být šťastný. Musí to tak být a při pohledu na ni si tím je jistý, jako nikdy předtím. 
Čím dál víc zjišťuje, že jeho život byl takový, jaký chtěl jeho otec, aby byl. Nikdy nic neudělal z vlastní vůle. To otec všechno zařizoval. Takhle už žít nechce.
S hraným úsměvem otevírá dveře a do náruče si stahuje mladinkou dívku. Kudrnaté blonďaté vlasy jí splývají až po půli zad, je oblečena do dlouhých letních šatů vínové barvy, které má v pase ovázané stejnobarevnou stuhou a na nohách má obuté střevíce podobného odstínu.
Ihned mu začne vyprávět zážitky z předchozího dne, vylíčí mu svůj sen a pak začne mluvit o jejich budoucnosti. Liam, ačkoliv se mu nechce, poslouchá její vyprávění. Musí se jí nechat, že i vyprávět umí, ale nic nemůže změnit to, že ona není jeho vyvolenou.
Po dvou hodinách se omluví, musí jít ještě na zkoušku svatebních šatů, chlapec ji tedy ze zdvořilosti doprovodí domů.
Potom pospíchá k sobě domů. Celý udýchaný vběhne do svého pokoje. Doteď neměl ponětí o čase, hledá tedy své hodinky. Ještě čtyřicet pět minut. 
"To ne!" vydechne pro sebe. Cesta trvá rychlou chůzí více než hodinu, myslel, že procházka s Amelií mu zabere méně času. Ještě rychle hází do ruksaku nějaké oblečení a pak ho vyhazuje z okna. Rychle sbíhá schody a snaží se najít otce.
"Otče," osloví ho, když ho uvidí ve svém křesle, jak odpočívá, přitom si vychutnává jeden ze svých oblíbených ddoutník. Snaží se zklidnit svůj dech, aby nebylo tolik znát, že pospíchá. "Otče, půjdu se ještě projít, pokud nepotřebuješ s něčím pomoci," oznámí mu a doufá, že se ho nebude zdlouhavě vyptávat.
"Dobrá, doufám, že mi pak večer povíš o své vycházce s Amelií," usměje se na svého syna.
"Jistěže," v duchu si oddechne, že ho tolik nezdrží a opouští dům. Beží pod své okno, kde ze země sbírá své věci a dává se do běhu. Ví, že nedokáže běžet celou dobu, občas zpomaluje, ale jen když už opravdu nemůže dál. 
Po vyčerpávající cestě už vidí nádraží. Rozeběhne se ještě rychleji, jakmile se dostane dovnitř budovy, zvedne svůj pohled k hodinám a v tu chvíli se mu zastaví srdce. 
Přišel pozdě. 
Vybíhá ven opačnými dveřmi, než kterými vešel, snaží se přesvědčit výpravčího, aby vlak, který ještě může vidět, zastavil. Ten mu marně vysvětluje, že už to nejde. 
Jeho věty nedávají smysl, hlas mu chvílemi i vynechává a při pohledu na odjíždějící vlak se mu všechno hroutí. 
Kéž by alespoň věděl, kam Zayn odjel. Tím směrem je tolik měst a on může vystoupit kdekoliv se mu jen zachce, domov nikde nemá. 
Snaží se chytit ztracený dech. Mladému výpravčímu se povede ho po chvíli uklidnit, přestože neví, co se stalo. Jen tuší, že mu odjel někdo, koho miloval. Nabídne mu vodu, trochu jídla, dovolí mu si odpočinout na malé pohovce, protože vidí, jak je mladík zničený. Je to moc hodný muž, Liam je mu za to opravdu vděčný.
Když je na tom chlapec aspoň fyzicky lépe, výpravčí ho nechá odejít, popřeje mu hodně štěstí, přestože ví, že to hnědovláskovi moc nepomůže.
Chlapec je zlomený, ztratil toho, koho tak moc miloval. Navíc se teď musí oženit s Amelií, všechno bude prostě stejné, jako na jaře, když ještě Zayna neznal. Ani si dřív pořádně neuvědomoval, co pro něj kluk s tmavýma očima, havraními vlasy, postavou dospělého muže a tím nezlatějším srdíčkem znamenal, dokud ho neztratil.
Čí to byla chyba? Jeho nebo Amelie? Nebo otce? Napíše mu Zayn někdy? Přijede se znovu zeptat na práci u jeho otce? Uvidí ho ještě? Odpustí mu? Ví, že se snažil vlak stihnout? Myslí si, že ho Liam zradil? 

Jak to bez něj zvládne?

Vždyť on mu pomáhal se vším se vypořádat.

Ani si nevšímá všech těch hořkých slz, divných pohledů lidí, kteří prochází kolem něj.

Na ničem už stejně nezáleží.