35. díl | Návštěva

Ahoj  (•ˆ⌣ˆ​​​​•)

Jelikož nestíhám, dala jsem se do psaní až dnes... znáte to, blíží se pololetí :D. No, třída pak jede na lyžák, ale pár nás zůstává, takže budu mít volný týden (tím myslím bez učení), tak to s povídkami nějak doženu ╮(^▽^)╭.

No, asi bych psát nešla, kdyby mi... někdo... nezlepšil náladu, ale úplně neuvěřitelným způsobem, už dlouho jsem nebyla takhle šťastná ┌(˘⌣˘)ʃ.

Vím, že tenhle díl je divný, takový suchý a tak, vážně to vím a neplácám to jen tak... no, stejně je nejspíš předposlední, už plánuju konec povídky, což by mělo být v příštím díle a ten bude... vůbec netuším kdy? Ještě uvidím...

Vím, že tu Ziamovku pořád slibuju, ale mám jí rozepsanou na tabletu, pokusím se jí dopsat do konce týdne, ale máme hrozně moc písemek, tak se ještě uvidí ;).

Pardon, za tak divný díl a děkuju za návštěvnost a komentáře a hodnocení \(´▽`)/

papa xx.

Uteklo několik dnů, týdnů, téměř polovina druhého měsíce. Všechno zůstávalo při starém; Harryho pravidelné schůzky se Samem, Louis chodil do studia, kde pracoval na svém novém albu. A mimo to si potřeboval zařídit nějaké záležitosti skrz novou koncertovou šňůru, takže jediná malá změna bylo to, že se od sebe oba trochu odpoutali, ale tak zdravě, jejich vztahu to jen prospívalo.

A další věcí, která by jim měla prospět, je pozvání k Louisovým rodičům. No, spíš jeho mamce a sestrám, protože táta je zrovna na nějaké pracovní cestě.  Oba doufají, že to dopadne dobře, protože Louis se do telefonu nezmínil, že si někoho našel... a navíc ještě k tomu chlapce.

„Upřímně, docela se toho bojím,“ řekl vážně Harry, když vystupoval z auta. Už to nebylo takové nesmělé a bojácné, jako dřív, naučil se mít rád sám sebe a nefňukat kvůli všemu, co se stane.

„Neboj, bude to v pohodě, taky se trochu bojím, ale uvidíš, bude to fajn,“ uklidnil ho Louis a podal mu batoh, ve kterém měl nějaké oblečení, přespí u Tomlinsonových  totiž do zítřka.

„Snad jo,“ usmál se nakonec a zavřel kufr od auta, protože měl Louis plné ruce. Mezitím už se ze dveří řítila paní Tomlinsonová.

„Lou!“ křičela už od dveří a po chvilce sevřela svého milovaného syna pevně v náručí. Ten se div nepřevrátil dozadu, kvůli všem těm taškám. Zelenoočko jen tak postával vedle, cítil se trochu divně. Louisova matka se na něj zvláštně podívala.

„Kdo to je?“ zeptala se svého syna.

„Jsem Harry,“ přistoupil k ní okamžitě a nabídl jí ruku. „Harry Styles,“ dopověděl s úsměvem.

„Dobrá, takže buď teď a budeme to mít za sebou nebo potom a předtím se budeme oba nervovat,“ řekl si sám pro sebe Louis a zhluboka nadechl. „Mami?“ oslovil ji, hlas se mu nervozitou trochu rozklepal.

„Ano?“

„Já jen, že Harry... jak bych to řekl... tak trochu... spolu... chodíme,“ vykoktal ze sebe.

„Co-“ Johannah nevědomky nechala otevřenou pusu v údivu. „To jakože vážně?“ ptala se sama sebe. Její Boo bear přece není na kluky, nemůže být! „Eh, opravdu?“ zeptala se, už z jejího výrazu se dalo vyčíst, že je zmatená, a že... se zlobí?

„Mami,“ oslovil ji opatrně Louis a ruku položil na její rameno, ona ho však setřásla.

„Pojďte dovnitř,“ řekla po chvíli, vypadalo to ale spíš, že to říká jen modroočkovi. Harry se držel svého přítele, necítil se moc dobře.

Zase mu je dneska špatně, ostatně jako teď poslední dobou pořád...

Paní Tomlinsonová je usadila v obýváku, kam se z kuchyně linula vůně jídla, nejspíš nějakého masa. Za tu chvíli toho moc nenamluvila, pak odešla, aby všechno ještě připravila a hlavně aby si srovnala myšlenky.

„Zdá se mi to nebo je naštvaná?“ zeptal se Harry a přisedl si blíž k Louisovi.

„Nevím, řekl bych, že jo,“ zněl trochu divně, zklamaně.

„Možná žes na to měl jít trochu pomaleji.“

„Já nevím. Ale začínám být rád, že je doma jenom ona.“

„Zlatíčko!“ ozvalo se z vedlejší místnosti a Louis se docela nerad zvedl. Harry mu gestem naznačil, že mu drží palce a zůstal sedět v obýváku.

„Jo?“ suše se usmál, doufal, že to vypadalo věrohodně.

„Pomůžeš mi?“ zeptala se schválně nahlas. „Co to má, sakra, znamenat?“ zavrčela tak, aby to slyšeli jen oni. „Uvědomuješ si, kdo jsi? A kdo je on? Vážně si myslíš, že až se to dostane ven, budeš mít pořád tolik fanynek? A odkud ho vůbec znáš?“

„Uvědomuješ si, jak moc se milujeme? Můžeme klidně odjet, jestli ti to vadí. Ale jsem doprdele tvůj syn, vážně na mě budeš naštvaná, protože chodím s klukem? Vážně?“

„Hele, mě je to jedno. Jestli chceš všechno zkazit, jen do toho,“ řekla naštvaně a mrskla utěrkou, co předtím držela v ruce, o stůl.

„Není to tvůj život. A nehodlám se o tom bavit, je to prostě tak a tečka.“ sykl prostě. Dalo mu hodně práce, aby neřekl něco, co nechtěl a kdyby neodešel, nedopadlo by to dobře, rozhádali by se úplně.

„Prosím, přines mi vodu,“ poprosil ho Harry, jakmile ho uviděl ve dveřích. Od doby, co vystoupili, mu bylo nevolno. Bylo to divné, špatně se mu dělalo už dva týdny, ale žádná nemoc se z toho ještě nevyklubala. Louis se hned otočil, aby mu vodu přinesl a teď ho nezajímalo, že by ho mohla jeho matka zase zastavit. Rychle vzal sklenku z poličky a napustil do ní čistou vodu. Šikovně se vyhnul Johannah a zamířil si to k Harrymu. Ten si od něj vzal skleničku a okamžitě se z ní napil. Pak mu poděkoval a snažil se hluboce oddechovat, jen aby nemusel jít zvracet.

„Hazz, měl bys jít k doktorovi, tohle není normální,“ pohladil ho po zádech.

„Ale ne, to přejde,“ pokusil se o úsměv, což se mu zrovna nedařilo, protože ho dost rozbolelo bříško.

„Děláš si srandu?“

„Nedělám. Já nevím, jestli to přejde, jen doufám. Kde máte koupelnu? Potřebuju se opláchnout.“

„Dovedu tě tam. Ale musíš mi slíbit, že půjdeš k tomu doktorovi.“

„No tak jo,“ řekl otráveně Harry, až se tomu musel sám zasmát.

Potom už to naštěstí probíhalo v pořádku, Louisovy sestry se vrátily od tety a Johannah se trochu uklidnila... trochu. Samozřejmě, že několik poznámek na účet obou chlapců padlo, ale ze začátku se to zdálo být horší.

--

„Dobrý ráno,“ zamžoural očima zelenooký.

„Dobrý,“ usmál se na něj Louis. Ležel vedle něj, už nějakou chvíli ho pozoroval, jak spal, ruku měl položenou na jeho bříšku, protože věděl, že je to mladšímu příjemné.

„Nechce se mi vstávat, nemusím, že ne?“ kníknul Harry a zavřel oči.

„Nemusíš,“ opusinkoval ho Louis a přikryl ho až k bradě. „Máme horu času... všichni stejně ještě spí,“ usmál se a začal svého přítele mazlit.