Opposites Attract | 22. díl - Restaurace

„Vážně máš všechno?“ ujišťoval se kudrnáček.

„To nejdůležitější ne,“ povzdychl si Lou a vyhoupl se na pohovku vedle svého miláčka.

„Budeš mi moc chybět,“ broukl zelenoočko. Děsil se představy, že stráví dva týdny v bytě, který mu je prakticky pořád ještě cizí, ale nejhorší na tom bylo, že sám a hlavně bez Louiho. Sice byl na samotu zvyklý, ale nechtěl se odlučovat od někoho, kdo byl prvním člověkem, co mu upřímně opětoval lásku. Och, vlastně ještě Jeff, ale ten se prostě nechal obalamutit a Harrymu pak ublížil. Mladík si zatím nedokázal představit, že se bude probouzet sám.

„Broučku, ty mě taky, ale budeme pořád v kontaktu, bude to v pořádku,“ chlácholil svou lásku Louis a chlapce k sobě přitulil. Začal se mu probírat kudrlinkami. Oba měli tohle nesmírně rádi; Harrymu bylo příjemné, když ho někdo vískal ve vlasech a Louis se přitom taky skvěle uvolnil.

„Asi budeme muset vyrazit na ten oběd,“ poznamenal Harry. Zamluvili si totiž stůl v restauraci s tím, že si dají nějaký dobrý oběd.

„Hmm, to asi jo,“ odvětil polohlasně Louis. Jenže ani jeden z nich nevypadal, že by se snad někam chystal, Harry si naopak udělal ještě větší pohodlí.

„Vážně bychom měli vyrazit, máme tam být za čtvrt hodiny.“

„Ještě 5 minut, prosíííím,“ zakňučel zelenoočko.

„Ne-e,“ záporně zakýval hlavou Louis. „Šup, vstávej, vyrážíme,“ rozhodl Louis. Oba se tedy líně zvedli a mířili si to do chodbičky, aby se upravili v zrcadle. Alespoň že převlékat se nemuseli, to už udělali předtím. Nižší chlapec měl na sobě světle modré džíny, tričku, které mělo o něco tmavší odstín, džínovou bundu a černé Vansky. Druhý, vyšší chlapec byl zase oděný v černých džínách, bílém tílku a červené flanelové kárované košili. Na krku se mu pohupoval stříbrný přívěšek ve tvaru papírového letadélka, jež dostal jak jinak než od Louiho. Ještě si na nohy obul černé kotníkové boty a oba již byli připraveni vyrazit. Louis svému příteli podržel dveře a vešli do garáže, kde byla zaparkovaná tři vozidla, která Harry pořád ještě obdivoval a upřímně je Louisovi záviděl.

Auta byla jeho slabostí, obdivoval je. Rád by si jednou založil sbírku veteránů. Možná, když si najde slušnou práci, tak se mu to povede.

Už si to mířili k černému BMW. Louis sedl za volant a Harry hned vedle, po jeho levém boku. Starší z chlapců nastartoval a za tichého mručení motoru vyjeli do londýnských ulic.

Po asi desetiminutové cestě byli konečně na místě. Za celou jízdu spolu nemluvili, Louis nemá rád, když s ním někdo za jízdy mluví, snadno se totiž nechá rozrušit, a jakmile by se začal věnovat mluvení více než řízení, nemuselo by to dopadnout dvakrát dobře. Auto zaparkovalo a oba vystoupili. Bylo celkem rušno, což jim hrálo do noty, nebyla totiž velká šance, že Louise poznají některé fanynky, které by se tu možná mohly objevit. Rychle vběhli do restaurace a zamířili si to hned ke svému zarezervovanému stolu. Louis neváhal a odsunul židli, na kterou nechal mladšího chlapce usadit se.

„Ó, děkuji, pane,“ řekl s hraným vážným výrazem Harry. Louis se jen krátce uchechtl a obešel stůl, aby si sedl také. Mladší chlapec se začal rozhlížet po luxusním podniku; vše sladěné do černé a červené barvy, tlumená světla, mezi lidmi rozpoznal i několik tváří showbyznysu. Dřevěné stoly s barvou ubrusů, aby se barevně hodily do prostředí celé restaurace a všechno takové…prostě útulné.

Oba vzali do rukou nabídku a očima procházeli nesčetně popsaných řádků; výběr měli bezchybný.

 „Tak co si dáš, zlatí?“ zeptal se Louis, ani si nevšímajíc, že ho mladší společník pořádně neposlouchá a místo toho na něj bezmyšlenkovitě hledí. Teprve až když se mu nedostává odpovědi, odvrací zrak od textu a všímá si ho. To, jak se jejich pohledy krátce setkají, zapříčiní to, že se chlapec probere ze svého denního snění. Louis má teď před sebou chlapce se stydlivě sklopeným pohledem a růžolícími se tvářičkami.

Je vůbec možné, aby existovalo tak překrásné stvoření? Pomyslel si.

„Miluju tě,“ šeptl a rukou za bradu zlehka nadzdvihl chlapcovu tvář, aby mu mohl znovu pohlédnout do očí.

„A já tebe,“ broukl a zamrkal svými dlouhými řasami. Vtom si v jejich blízkosti odkašlal číšník, který za nimi nějakou chvilku stál, jenže oni si ho nevšimli, aby upoutal pozornost. Oba k němu zvedli své pohledy. Vysoký postarší muž oblečen v elegantním obleku, prošedivělými vlasy a neoholenou tváři a blokem v ruce, na ně shlížel.

„Dobrý den, máte už vybráno?“ zeptal se překvapivě jemným hlasem, který se k jeho vzhledu ani věku zdaleka nehodil.

„Dobrý den, já bych prosil porci boloňských špaget,“ ujal se jako první slova Louis. Harry stále vybráno neměl. Louis čekal, že se konečně ozve, ale nic. Mlčel, a tak nezbývalo nic, než mu objednat to samé.

„A něco k pití?“ ptal se dál číšník.

„Zatím nějakou minerálku, a pak dvě malé sklenky červeného vína,“ usmál se Louis.

„Hned vám to přinesu,“ řekl číšník nakonec a odešel.

 „Promiň, že jsem objednal za tebe, když ty ses k ničemu neměl.“

„To je v pohodě, ale jsem teda zvědavej, jak do sebe dostanu dvojitou porci, to ses snad zbláznil?“

„Tak o to se vážně nebojím, protože ty to kvůli mně samozřejmě rád sníš, že ano?“ Usmál se na chlapce před sebou.

„Ani snad nemusím říkat, že pro tebe-“ ani se nestačil nadechnout za posledním slovem a už už ho Lou přerušil:  „Nejen pro mě, i pro sebe, dobře?“ vysypal ze sebe rychle. Kudrnáčkovi samozřejmě nezbývalo, než souhlasit. Louis byl totiž dost tvrdohlavý, a i kdyby si Harry dovolil odporovat, nebylo by mu to nic platné. „Tak mě napadá, když už jsme u toho,“ začal Louis. „Jsem na tebe moc pyšný, to, cos se sebou dokázal udělat za několik týdnů...nechápu jaks to dokázal, ale koukni se na sebe. Kam zmizely kruhy pod očima? Kde je to propadlé bříško? Pamatuješ, když ses bál cokoliv říct? Když ses tolik styděl? Ne, že bych takové ty neměl rád, ale chci, aby ses měl alespoň trochu rád i ty. No, necítíš se líp?“ Mlčení. Harry nevydal ani hlásku, nedokázal odpovědět. Samozřejmě, že se cítil líp. Ale nikdy se s Louim takhle nebavili a on se cítil trochu…nejistě? Možná trochu zmateně. Smutné na tom bylo to, že Louis chtěl, aby se měl Harry rád, jenže to on nedokázal. Nikdy se neměl rád a nic nenasvědčovalo tomu, že by chtěl někdy začít. Prostě sám sebe viděl tak, jak ho dříve viděli ostatní a dávali mu to patřičně najevo. Nemohl se mít rád, ačkoliv to bylo to, co si Louis přál. Nemohl. Nakonec tedy jen němě přikývl, načež chtěl Lou znovu promluvit, ale přicházející číšník zabránil tomu, co Harry nechtěl.