Chlapci sedí před domem na malé dřevěné verandě a čekají, až se
konečně dostaví přátelé staršího z hochů. Pohupují se na houpačce
v lehkém objetí, tak, aby z něj dokázali včas vyklouznout, když
uslyší hluk signalizující příchod přátel. Sice o tom nemluvili nahlas, ale oba
to cítí tak, že pokud na to nepřijdou sami, o svém vztahu, ani o tom, že tu
Harry bydlí, nepromluví. Popírat nic samozřejmě nebudou, to ne, ale sami to
téma začínat nebudou. Jelikož je ještě jaro a navíc ne zrovna slunečný den,
venku začíná být tma.
„Lou?“ nejistě se zeptal mladší chlapec oděný ve volných šedých
teplácích a čistě bílém triku.
„Hm?“ broukl mu do ucha druhý, který měl na sobě naopak černé tričko a
tmavě modré tepláky.
„Myslíš, že mě nebudou nenávidět?“ nervózně položil otázku a začal si
hrát se svými prsty, očekávajíc odpověď.
„Zlato,“ oslovil ho Louis a pevně uchopil jeho ruce do svých.
„Poslouchej,“ řekl naléhavě, když viděl, jak se Harry snaží vyhnout jeho
pohledu. „Normální člověk tě nemůže nenávidět, dobře? Jo, připouštím, že oni někdy
normální nejsou, někdy jsou to spíš blázni, ale bezdůvodně by tě nenáviděli...to
určitě ne, uvidíš, že si tě oblíbí. To ti slibuju, věř mi,“ chlácholil Harryho
klidným hlasem, co mu vždycky zněl v uších, když usínal, a ten, který ho
vždycky uklidnil. Jen mlčky přikývl, dívajíc se do překrásných modrých očí, ve
kterých byly znatelné zelené odstíny, až moc podobné těm, kterými byly zbarveny
oči mladšího chlapce, jakoby snad i ve svých očích nosil část své druhé
polovičky. Louis pokračoval: „Jsi úžasný, není důvod tě nenávidět, a pokud by
snad hrozilo, že se ti něco stane, že ti někdo ublíží, cokoliv, co ti bude
proti srsti...jsem tu. Vždycky budu, ať se stane cokoliv. Budu stát při tobě,
podporovat tě. Jsem s tebou a tě strašně miluju a asi mi nebudeš věřit,
ale nedokážu si představit, co bych bez tebe dělal. A teď mi slib, že se
nebudeš ničeho bát.“
„Dobře, slibuju,“ přikývl nakonec. „Ale pořád tu je něco, čeho se budu
bát vždycky,“ sklopil hlavu a prstem začal tvořit neviditelná kolečka na hrudi
nižšího chlapce. Na zádech ucítil jeho ruku a vyvodil si z toho, že má mluvit
dál. „Co když tě jednou ztratím?“ v jeho hlase byly dost znatelné obavy a
strach.
„Neztratíš, protože víš co? Protože budu vždycky tady,“ prstem
zabloudil do míst, kde tlouklo Harryho srdce a tam, kde cítil ne zrovna
pravidelné a vcelku zběsilé bušení nejintenzivněji, položil svou dlaň.
Zaposlouchal se do dechu kudrnáčka a cítil, jak se pomalu, ale jistě jeho
tlukot srdce dostává do normálu a chlapec se uklidňuje.
Celé to ale přerušil hlasitý chlapecký smích, který Louis samozřejmě
rozeznal. Jeho přátelé. Zvedl se a čekal, že ho Harry bude následovat, ten ale
zůstal sedět na houpačce, která se stále s tichým vrzáním pohupovala sem a
tam. Chlapec se na něj podíval s nadzdvihnutým obočím a teprve to jej
přimělo se zvednout. Došli k železné, bíle natřené bráně a starší
z nich sis stoupl na špičky, ale své kamarády zahlédl. Jakmile spatřil tři
moc dobře známé tváře, stiskl kliku a vyběhl na ulici za nimi.
„Nazdar!“ zavolal na ně a odpovědí mu byly také pozdravy. Harry stál
v brance a nebyl si jistý, jestli má počkat nebo jít za nimi. Nervózně
přešlápl, nerad se seznamoval s novými lidmi. Nakonec se dal do pohybu a
došel ke skupince čtyř lidí, která šla směrem k němu.
„Čau,“ zahihňal se a nejistě hleděl na tři zcela neznámé tváře.
„Ahoj...?“ odpověděl s úsměvem na pohled sympatický blonďák, co
v ruce svíral lahev jakéhosi alkoholu.
Žádné komentáře:
Okomentovat