Psychotic - part 10

Ahojky :). Jsem tu jenom na skok, zrovna jsem dopsala, takže za čerstva přidávám :). Chtěla bych vám hlavně poděkovat za komentáře a hodnocení, potěšilo mě to.. a moc :)). 

K dílu bych chtěla dodat jen to, že je to jeden z posledních, kde se vyskytne Larry (v přítomnosti), sice, jak určitě poznáte, tam další díl bude taky, ale... no však uvidíte :). 

Papa xx

Louis si poposedne blíž ke zdi, opře se o ni zády a naznačí i druhému chlapci, aby tak učinil, protože sedět na hraně postele nebylo zrovna kdovíjak pohodlné.

„Odchytli si mě na ulici. Tvůj… tvůj táta s nějakým chlapíkem. Nevěděl jsem, co po mě chtějí, pochopil jsem, když si mě odvezl k sobě domů. Přidělil mi pokoj. Nebylo tam nic, jen usedlý prach, staré okno, v rohu něco, rádoby připomínající deku,“ začne ihned Harry.

„Doufám, že se ti tu bude líbit, když tady budeš teď bydlet,“ Nicholas tělo mladého chlapce doslova vlekl po studené zemi a následně ho pohodil v rohu již na první pohled zanedbané místnosti. Odpovědí na tento čin bylo srdcervoucí zaúpění, které vyšlo z kudrnáčkových bolestně zkřivených rtů. „Teď se půjdu najíst, pak se zase uvidíme. Jo, a kdybys náhodou něco, potřeboval…. tak ať tě ani nenapadne si o to říct, nejsem tvůj sluha. To ty budeš můj,“ řekl a nechal chlapce v místnosti samotného.

„Nejdřív jsem ani nevěděl jeho jméno, ani on sám mi ho nikdy neřekl, dozvěděl jsem se ho až… až od tebe,“ hlesne kudrnatý tiše, neví, jestli může pokračovat. Kvůli sobě i jemu.

Uplynulo něco přes jednu hodinu, o tom, kolik bylo přesně, neměl Harry ani potuchy, vše, co měl, byl nějaký starý hadr, jež mu bude později pravděpodobně sloužit jako přikrývka na spaní a oblečení, ve kterém byl oblečený, než ho vůbec unesli... no a to, že by měl u sebe hodiny ani nepřipadalo v úvahu. Najednou se rozrazily dveře, ve kterých Harry spatřil Nicholase; tehdy vlastně jeho jméno ještě neznal. 

Chlapec netušil, co udělal, že si tohle zasloužil, jen si přál, aby se mohl probudit a zjistit, že je tohle jen zlá noční můra.

„Vstávej,“ křikl muž, už jen z jeho hlasu a postoje šel respekt, a tak se kudrnatý zvedl tak rychle, jak jen mu to otlučené nohy dovolily, ze strachu, co by se mohlo dít, kdyby zůstal ležet… nebo sedět, prostě něco mezi tím, aby si ulevil od bolesti. Jakmile tak učinil, muž pokračoval v rozkazování: „Teď půjdeme do jiného pokoje, tam ti řeknu, co budeš, a především,“ na následující slovo chtěl poklást důraz, proto si mezi slovy udělal pauzu, aby se mohl krátce, ale hluboce nadechnout: „co nebudeš, dělat. Je ti to jasný?“ shlédl dolů na zelenookého, jež byl značně nižší, než on, a působil i zranitelnější.

„A-ano,“ zakuňkal, a jakmile spatřil mužův výhružný pohled, došlo mu, co má říct. „Chtěl jsem říct ano, p-pane,“ sklopil pohled k zemi a po tom, co si vysloužil Nickovo souhlasné pokývání hlavou, začal ho následovat. Prošli kolem asi třech dveří, dům, ve kterém se nacházeli, byl obrovský a nebylo divu, že tam je spoustu místností, a pak Harry v Nicholasově patách vklouzl do pokoje, úplně jiného, než ten, co mu byl přidělen.

Dominovala mu obrovská postel, jež byla přehozena prostěradlem, které plandalo po podlaze, bylo na ní několik polštářů a velká peřina, vše bíle povlečené. Podlaha byla pokryta luxusním šedým kobercem, který byl moc příjemný na dotek. Napravo od dveří bylo právě otevřené velké okno s výhledem na louku a les za ní, a čerstvý větřík, který jím profukoval dovnitř, si něžně pohrával se saténovými sněhově bílými záclonami. Zdi byly natřeny bíle, až na jednu fialovou a i bílý nábytek tam dokonale zapadal. Jen kousek od dveří byly další, chlapec vytušil, že tam bude nejspíš mužova koupelna.

„Takže,“ začal starší a vyrušil tak chlapce z prohlížení si pokoje. „Jelikož nevím, jak hodně jsi spolehlivý, můžu tě ujistit, že dostaneš roubík. Dál. Pod postelí mám připravené překvapení, takže tam teď spolu půjdeme. A až si tě připravím, jak si to plánuju, asi na půl hodiny odjedu, ale pak se vrátím a ty nebudeš dělat nic, jen pozorně poslouchat, rozumíš?“

„Rozumím… p-pane!“ hlesl a třesouc se strachy, se skrčil a vlezl pod postel, jak mu bylo přikázáno. Nad sebou ihned uviděl pouta, kterými Nicholas ihned obemkl jeho ruce. Patnáctiletý si nedovolil protestovat, téměř v tu chvíli nedokázal ovládat své tělo, a pevně k sobě přitiskl víčka, aby zatlačil slzy, když mu starší zacpal ústa a navíc mu je přelepil páskou. V tu chvíli se u něj začala poprvé projevovat klaustrofobie, byl v tak malém prostoru, sám a mohl jen hádat, co se stane dál. Jen ležel schovaný pod postelí, ruce ho už teď bolely, protože se mu odkrvovaly, jak je měl nahoře.

„No vida. Teď už musím a pamatuj, o nic se nepokoušej!“ zakřičel Nick a než odešel úplně, hlasitě zabouchnul dveře.

„Ode mě? Vždyť… vždyť jsme spolu od té doby nemluvili,“ podiví se modrooký a nenápadně si prohlédne chlapcův ztrápený obličej, a přestože vidí jeho výraz, lehce se usměje, protože už tak dlouho ho neviděl zblízka.

„Louisi, já už… nemůžu ti to říct, nezlob se na mě… kvůli nám oběma, mělo by to zůstat… už je to uzavřená kapitola a já… nechci jí znovu otvírat,“ povzdechne si tiše.

„Řekneš mi alespoň… jak se jmenoval?”

“Nicholas… Nicholas Grimshaw,” tichounce vzlykne, když si to všechno vybaví. Malou chvíli doufá, že ho nebylo slyšet, ale když mu Louis setře slzu z tváře, zjistí opak.

“Harry….” osloví ho jemně, jakmile mu dojde, co to znamená.

“Hm?” smutně přikývne.

“Byli jsme tam celou dobu spolu… ani jsme to… ani jsme o tom nevěděli,” řekne Louis šokovaně, po zádech mu přejede mráz.

“Víš,” opatrně a váhavě pohladí jeho ruku. “Já to věděl a… a pokaždé, když… vždycky mě připoutal k posteli a-a-a já slyšel jak… jak … prostě jsem byl vždycky u toho, když ubližoval… t-tobě,” rozpláče se ještě víc, než doteď a modrooký nemá sebemenší tušení, co udělat. Jsou to po té době téměř cizí lidé. Ne doslova, ale částečně je to pravda. Měl by ho obejmout nebo zůstat ve stejné pozici? Mluvit nebo mlčet?

Snaží se nedat nic najevo, ale začíná se mu z toho dělat zle, že… byli si pořád tak blízko a on to nevěděl, neměl o tom sebemenší tušení…

„Lou, chtěl jsem se zeptat… můžu pro tebe něco udělat? Chtěl bys něco… máš nějaké přání?“ optá se chlapce, když si všimne, že vypadá jako tělo bez duše a jen se dívá před sebe.

„Chtěl bych vrátit čas. Aby se nic z toho nestalo a my byli pořád spolu. Hrozně se omlouvám, že jsem ti nedokázal pomoct, já…“ nedokáže dokončit větu, zvedne se, aby se napil z lahve minerálky, kterou dostal včera k svačině, ale nedopil ji.

„To už je dobré, je to… je to v pořádku, netrap se tím,“ promluví znovu Harry. „Radši mi řekni, co bys chtěl.“

Louis ví hned, co by chtěl. Něco, co ani neví, jestli může udělat.

Ticho na dlouhou dobu naplní místnost. Je to divné ticho, ani jednomu se nelíbí, ale na druhou stranu ho nikdo z nich nechce přerušit.

Nakonec modrooký váhavě přistoupí k Harrymu, který se mezitím posunul zpátky ke kraji postele.

„Je tady jedna věc, kterou jsem si přál už dávno, ale bylo moc brzy, a…“ začne. „Chtěl bych, abys… abys mi dovolil ti ukázat, že tě pořád miluju,“ lehce se začervená a hned si to začne vyčítat, nejspíš to byla chyba… „Ne, promiň, to je hloupost… zapomeň na to,“ omluví se ihned, vždyť je to absurdní.

„Ne, ne, ne,“ řekne uklidňujícím hlasem Harry. „Vím, že bych neměl, ale, bylo to mezi námi hezké a vlastně… nevadilo by mi to, protože po tom všem…,“ něžně se usměje.

„Opravdu?“

„Opravdu.“