36. díl | KONEC

Zdravím, lidíííí :D

Trochu jsem to poslední dobou flákala, vím to, ale nějak se mi do psaní nechtělo, protože všechno je teďka prostě na nic a na nic jsem neměla náladu... ┐(˘–˘ )┌

No, je tu poslední díl mojí první jednodílovky, bromance  ◦^⌣^◦.

Osobně si myslím, že začátek příběhu byl dobrý, jen jsem to pak asi trochu pokazila, ale zpětně už s tím nic neudělám :D.

Zítra bych chtěla sečíst všechny hlasy a komentáře a prostě to shrnout (๑'⌣'๑).

Uznávám, že neumím děkovat, prostě neumím, ale můžete si být jistí, že jsem vám opravdu nesmírně vděčná, protože sem bych se nikdy nedostala, kdyby jste nehodnotili a nehlasovali DĚKUJU VÁM VŠEM CO SI NAŠLI ČAS NA TUHLE MOJÍ POVÍDKU 

(ʃƪ´▽`)♥♡.

Tak se můžete dát do čtení, zítra bych se chtěla ještě víc rozepsat, teď už musím :). 

Tak papa xx.

Bylo už po půlnoci, asi dvě hodiny ráno a Harry už zase nemohl spát. Tentokrát se ale k jeho nevolnostem přidaly i pořádné nervy. Jak slíbil Louimu, šel k doktorovi, ale dozvěděl se něco, co by nikdy nečekal. Svému příteli zatím nic neřekl, nedokázal se s tím smířit ani on sám a potřeboval ještě chvíli na rozmyšlenou.

Potřeboval na vzduch, a to hned.

Opatrně, aby si náhodou nezmáčkl břicho a nepřivolal si tak další nevolnost, a aby nevzbudil Loua, se zvedl, z křesla v rohu místnosti sebral chlupatou růžovou deku, jež vlastnil i Louis, jen v modré barvě, z nočního stolku sklenici vody a odešel na balkon. Nejprve se opřel o zábradlí, pozoroval jejich zahradní jezírko, poslouchal šum větříku, jak si pohrával s lístky stromů a hluboce oddechoval.

Jak to jen řekne? Nemůže něco takového tajit do nekonečna...

Povzdechl si a posadil se na lavičku, snažíc se zůstat klidný. Přeci... vždyť je to muž, navíc tak mladý, on nemůže být otcem, nedokáže vychovat potomka. A co příroda? To se pomátla? Doteď to fungovalo tak, že dítě zplodí muž a žena, ne muž s mužem, tak co se pokazilo?

Vzpomněl si na ten divný výraz doktora, když pozoroval ultrazvuk. Jak ho každý někam posílal, jako by byl nějaký pokusný králík. Jak se ho pořád na něco ptali a on musel odpovídat i na otázky, které zodpovědět nechtěl.

Ani si neuvědomil, že v ruce křečovitě mačká sklenici, dokud se pod tlakem, který na ni vytvářel, nerozsypala. Rukou si neomaleně prohrábl vlasy a zvedl se, aby to uklidil. Zametl to na lopatku, vyhodil střepy do koše na chodbičce a vrátil se na balkon.

"Hazz?" ozvalo se za ním najednou tiše.

"Nechtěl jsem tě vzbudit," omluvil se a otřel si slzy do rukávu, než je Louis stačil uvidět.

"To je v pořádku," objal ho zezadu, bradou se opřel o jeho rameno a semkl jeho ruce do svých. "Už je ti zase špatně?" zeptal se starostlivě. Harry jen záporně zakýval hlavou a vymanil se z jeho objetí. Chtěl být sám. Nejvíc ho děsilo to, že chce, aby Louis odešel.

"Opravdu si jsi jistý, že doktor ti řekl, že to je jen střevní chřipka?" pokusil se chlapce obejmout znovu, ale on se nenechal... už podruhé.

"A co by měl ještě říkat?" odsekl podrážděně, až se sám vylekal toho, jak ošklivě to znělo, protože to v úmyslu neměl.

"Já nevím, ale jsi dneska nějaký podrážděný, nemluvíš se mnou. Za celý den jsi snědl jablko a vypil pár sklenic džusu. Něco se s tebou děje," řekl svým uklidňujícím hlasem. Proč mu Harry nechce nic říct? Mladší usoudil, že nemá cenu se dohadovat a odešel si znovu sednout v naději, že mu dá Louis pokoj.

"Můžeš mě nechat o samotě? Vidíš, že s tebou mluvit nechci. Musím přemýšlet," hlesl tiše. Louis si ho přivinul do náručí, to vždycky pomohlo. Jen dneska ne... Harry ho ošklivě odstrčil od sebe. "Nech mě o samotě," sykl teď už naštvaně.

"Dobrá, tak... fajn, jo, nechám tě. Chtěl jsem ti jen pomoct, tak... promiň, že se zajímám," sklesle odešel a nechal chlapce sedět venku. Ublížil mu snad? Mohl za to on? V naději, že se na něj Harry zase neoboří, se ještě jednou otočil.

"Můžu za to já? Udělal jsem ti něco?"

"Ne... vlastně... jo. Teda udělal, i když nevím, jestli to je špatné. Udělali jsme to oba. A promiň, že jsem byl hnusnej, musím se s tím nějak poprat sám a pak ti to řeknu. Stejně by sis dřív nebo později všimnul, ale teď mi dej prosím čas. Jen chvíli, Lou," jemně se usmál.

"Dobře, čas ti dám, ale chci vědět jen jedno. Prostě... nejsi vážně nemocný, že ne?" zeptal se nejistým hlasem, svého přítele přitom motal do deky, aby mu nebyla zima.

"Ne, to ne," rychle ho políbil na rty, aby si trochu odčinil to, jak byl moc hrubý a pak se odklonil na znamení, že už chce být opravdu sám. Louis ho políbil na čelíčko.

"Nebuď tu dlouho, udělám ti jídlo, dobře? Co by sis dal?"

"Možná jen něco narychlo, třeba bych si dal nějaký toast. Děkuju, zlatíčko,“ usmál se nakonec.

Louis hned odešel do kuchyně a začal s vařením. Sice to bylo trochu divné, ve dvě hodiny ráno, ale aspoň se Harry za dnešek trochu nají. Udělal spoustu druhů toastů, jak sladké, tak i slané, prostě všechny, co ho napadly. Odnesl je do ložnice, zapnul televizi, ani si nevšímajíc, co v ní dávají, jen chtěl, aby nebylo v místnosti takové ticho. Sedl si na postel a snažil se přemýšlet. Co by mohlo Harrymu být? Má se bát nebo ne? Až když mu začalo táhnout na nohy, si uvědomil, že Harry je stále venku, tak by ho měl zavolat dovnitř. Zvedl se a pomalými kroky k němu došel. Seděl tam pořád na stejném místě, ruce měl položené na bříšku a odpočíval se zavřenýma očima.

"Broučku?" oslovil ho opatrně, aby ho nevyděsil. "Pojď dovnitř, je už hrozná zima, ať nenastydneš,“ položil mu zezadu ruku na rameno, pozoroval, jak pomalu otvírá oči a počkal, až vstane. Beze slova zašli dovnitř, mladší se pustil do jídla. Sice si to nechtěl přiznat, ale měl velký hlad, jen prostě nechtěl jíst, stejně se toho během těhotenství nají až až.

„Dobře, řeknu ti to,“ polkl sousto, co dožvýkal a začal si hrát se svými prsty.

„Tak povídej,“ povzbudil ho s nervózním úsměvem Louis.

„Ale musíš mi něco slíbit.“

„Cokoliv.“

„Nebudeš si myslet, že jsem blázen, že si vymýšlím a nebudeš se zlobit, prosím?“ skopl z nohou pantofle, jídlo položil zpátky na talíř, za což si vysloužil ustaraný pohled svého přítele a lehl si na rozestlanou postel, věděl, že Louis přijde za ním.

„ Slibuju,“ brouknul a přitulil se k zelenoočkovi.

„Fajn... jo, tak fajn,“ povzdechl si nervózně a vyhledal modroočkovo ruku. Nejdřív si pohrával s jeho prsty, pak ho váhavě navedl na bříško.

Staršího by v tu chvíli ani nenapadlo, že jde právě o to, nebo spíš toho, co je uvnitř.

„To je ono,“ šeptl tiše Harry.

„Počkej... to nechápu,“ zamyšleně se zamračil Lou.

Mladší volnou rukou odhrnul látku a položil chlapcovu ruku na svou holou kůži.

„Tady,“ jeho hlas se trochu klepal, jak se bál.

„Co máš s bříškem?“

„Nic, jen,“ zatlačil slzu, co se mu drala do oka.

„Copak?“ políbil ho povzbudivě na nos.

„Bojím se to říct, co když se budeš zlobit a opustíš mě?“

„Neopustím tě, slibuju, Harry, miluju tě, víš to,“ usmál se, přesto byl uvnitř zmatený. Opravdu je to tak vážné?

„Tak jo. Lou, já...my,“ přivřel oči, snad mu připadalo, že to pomůže. Sebral všechnu odvahu, co v sobě měl jen pro to, aby to konečně řekl. Nedokázal by svého miláčka držet v nevědomosti dlouho.

„Budeme mít miminko.“