31. díl | Zlatíčko

Tak se to celé změnilo a já měla čas nový díl dopsat, tak vám ho sem dávám. ★º°˚˚☆

Ty dva díly do Vánoc ale neruším, určitě ten jeden ještě napíšu, slibuju  ^•^ .

Už opravdu, ale opravdu nevím, jak děkovat... další stovka návštěv, komentáře, hodnocení... není to pro mě samozřejmostí, vážně mám tady záchvaty radosti, když vidím, že tu někdo byl ✿◕ ‿ ◕✿.

Nechcete, aby vám sem aspoň dávala obrázky? Mám pc plný Larryho, mohla bych sem některé fotky dát, nebo jsem dneska sehnala spoustu gifů .. eh... z gay porna, hehe, (ʃ⌣ƪ) tak mám je sem dát?

Už už končím, moje kecy vás asi stejně nezajímají, přeju hezké počteníčko, příjemné svátky a do Štědrého dne sem určitě ještě napíšu :) 

xx.

10:02 21/12/13 EDIT: Pardon, omylem jsem špatně pojmenovala díl :D...

Harry ležel schoulený do klubka na posteli a tichounce oddechoval. Jeho hruď se pravidelně zvedala a pak zase klesala, mezi jeho plnými rty myla mezírka, již vydechoval teplý vzduch a v prstech svíral lem polštáře na druhé půlce postele, jak byl zvyklý se při spaní objímat a držet za ruku s Louisem. Oddával se klidnému spánku, ze kterého ho však vyrušil průvan, který vznikl tím, že někdo otevřel dveře. Vlastně ten někdo byl Liam, který zůstal přes noc.

Ale nebyl tam jen Liam. Za ním se schovávala holčička, jeho maličká sestřenice. Občas se o ni staral, měla ho ráda a on ji, tetička mu ji tedy často a ráda půjčovala na hlídání, takže ji poprosil, jestli si ji může půjčit i dnes.

Letos oslavila páté narozeniny a na svůj věk byla velmi šikovná. Světlé vlásky měla rozpuštěné, uši jí zdobily drobné zlaté náušničky ve tvaru srdíček a na sobě měla červené tepláčky, růžové holčičí tričko a malé chlupaté bačkůrky.

Stála za hnědookým chlapcem, držela se jeho ruky a svými modrými kukadly ostražitě pozorovala deku, pod kterou spal Harry.

„Půjdeme ho vzbudit, ano?“ podíval se na malé dítko za sebou Liam.

„Ne,“ špitla sladce a stydlivě nesouhlasně zavrtěla hlavou.

„No tak,“ usmál se na ni její bratranec a už ji vedl k Harrymu, který stále ještě neotevřel oči. „Strejdo Harry!“ zavolal, protože věděl, že už nespí.

„Strejdo Harry?“ zabručel zpod peřiny a pomalu od sebe rozlepil víčka.

Jako první se mu naskytl pohled na to malé sluníčko, které se opíralo o kraj postele, stydlivě se usmívalo a mezi drobnými rtíky vypustilo tiché „ahoj“.

„Ale, ale... kohopak to tu máme?“ široce se usmál, přestože ji neznal, a posadil se. Miloval děti.

„To je moje malá sestřenice. Řekneš strejdovi, jak se jmenuješ?“

„Jsem Natalie,“ semknula ručičky a sklopila pohled.

„Někdy se o ni starám, tak mě napadlo ji vzít sem, doufám, že máš rád děti,“ řekl Liam, aby Harry věděl, proč tam vlastně malá Natalie je.

„Jasně že jo!“ zvolal a malou si vytáhl k sobě na postel. Ta se zasmála a usadila se vedle něj.

„A kdo má hlad?“ zeptal se Li.

„Já!“ začala volat a Harry se k ní přidal.

„Tak se podíváme, co tu máme!“ cvrnknul ji do nosu a odebral se do kuchyně.

„Kolik ti je?“ zeptal se zelenoočko děvčátka. To jen na ruce ukázalo tři prstíky.

„Tři?“ usmál se na ni a ona jen zakývala hlavou. Styděla se, byl to pro ni někdo cizí, a když tam nebyl Liam, nebylo jí moc příjemně. Zvedla se a utekla ven z pokoje, najít svého bratrance. Nad tím se Harry jen pousmál, chápal ji, být na jejím místě, taky uteče.

*

„A co namaluješ teď? Umíš třeba... domeček?“

„Umím,“ zažvatlala s patřičnou hrdostí v hlase a pustila se do díla. Seděla na Harryho klínu, občas si poposedla a soustředěně vyplázla jazýček. „Strejdo?“

„Hm?“

„Proč jsi vůbec u strejdy Loua?“ zeptala se, zatímco tvořila svůj obrázek. Tahle otázka kudrnáče trochu zaskočila, nevěděl, jak se k tomuhle staví u ní doma, co jí říkají o homosexualitě rodiče a jestli vůbec něco, když jí je jenom 5. Chviličku se snažil v hlavě zformulovat odpověď.

„Víš, to je trochu složité, jednou ti to vysvětlím... až budeš trochu starší,“

„Jak moc starší?“ zeptala se zvědavě.

„To uvidíme,“ sotva to dořekl, zazvonil zvonek a Harry se tam mohl vyhnout dalšímu vysvětlování, takže mu to bylo vhod. Zvedl se i s malou a ta hned radostně utíkala ke dveřím.

Oba věděli, že to je Liam, Louis totiž zařídil jakési překvapení pro svého přítele a prý, kdyby si pro něj šel sám, nebylo by to ono, tak prostě poslal Liama.

No jo, celý Lou...

„Ahoj, co mi to neseš?“ zeptal se hned, jak se ve dveřích zjevil jeho kamarád s krabicí.

„Tak se podívej,“ předal mu s úsměvem to, co přinesl a zaběhl dovnitř, přičemž za sebou zavřel dveře tím, že do nich lehce kopnul. I Natalie radostně pohupkávala kolem a nedočkavě vyhlížela, co krabice uvnitř skrývá. Zelenoočko položil krabici na stůl v hale a opatrně otevřel víko...

Uviděl tam kuličku připomínající koťátko. Otevřel krabici tedy ještě víc, a když se kulička rozbalila a ozvalo se tichoučké mňouknutí, on už stoprocentně věděl, že to je malá kočička a bezděčně vyjekl, jen tak tak se ubránil slzičkám dojetí. Něžně vzal chlupáčka do rukou, ani si neuvědomujíc, že se k němu sápe malá holčička, aby si ho pohladila.

Bylo to opravdu maličké koťátko, ačkoliv dost staré na to, aby se o sebe postaralo. Jeho srst byla sněhové bílá až na černou pravou přední pacičku a očíčka mělo modré. Harry si jej rozněžněně prohlížel. K jeho překvapení bylo klidné, sedl si s ním tedy na sedačku a začal ho mazlit, nevědomky se přitom uculujíc.

Natalie už ani neměla snahu se ke zvířátku dostat, bylo to marné, pro Harryho jako by neexistovalo nic jiného.

Volnou rukou sáhl do kapsy a hned vytočil číslo uložené pod jménem Boo bear.

Louis na druhé straně ani nestačil pozdravit a Harry na něj začal sypat stovky děkovných slov.

„Kdybys ho viděl, Lou,“ rozplýval se u mobilu a Liam se svou sestřenicí ho jen nechápavě pozorovali. Radoval se jak malé dítě... vlastně ani to by nového mazlíčka nevítalo takhle.

Když hovor skončil, malá si koťátko směla několikrát pohladit, ale Harry si ho naprosto zamiloval, takže si s ním sedl do pohodlného křesla. Opřel se a zaposlouchal se do spokojeného vrnění kuličky ležící na něm, načež ani ne po půl hodině usnul.

Zlatíčko.